Les krásně voněl, sluníčko osvětlovalo pavučiny mezi stromy a mravenci důležitě pobíhali po jehličí. Každou chvíli jsme zakopli o hříbek a občas se v dálce mihl zajíc. Zaplavila mě vlna zadostiučinění, že se nám konečně podařilo odtrhnout babičku od nekonečné šňůry telenovel a vzít ji na krásnou lesní procházku.
Vypadalo to, že babi si to taky parádně užívá. Skákala od jednoho hříbku k druhému jako srnka. Nadšeně komentovala své úlovky a k těm nejzajímavějším lesním plodům dokonce promlouvala: „Ty jsi ale škaredá houba. Ty si tady klidně zůstaň. Jééé! Támhle! No pojď k babině do košíku…!“, a už vydlabávala nádherného praváka z jeho rodného jehličí. Míša i já jsme sdílely její nadšení a brzy nás nakazila svoji houbařskou náladou. Vrhaly jsme se od hříbku k hříbku a jako kulisu jsme vnímaly šumění lesa a bábinčino výskání.
(soutěž - Klouzek obecný)
Vtom najednou ticho. Les hrozivě ztichl a babička zmizela. Zastavily jsme se a Míša i já jsme napínaly uši, jestli nezaslechneme nějaký zvuk připomínající naši babičku. Nic. Jen vzdálené hřmění blížící se bouřky. „Babííí!“, halekaly jsme jedna přes druhou a utíkaly jsme zpátky do míst, kde jsme ještě byli všichni tři pohromadě. „Babííí!“, vracela nám ozvěna a do toho burácel hrom. První kapky se začaly prodírat smrkovými větvemi nad námi a za chvíli se strhl pořádný liják. Myslely jsme na ztracenou babičku a vyčítaly jsme si, že jsme se nechaly tak unést sbíráním hub.
Déšť pomalu ustával a my jsme dál rozhrnovaly každé houští s představou, že tam najdeme deštěm ubitou a divou zvěří roztrhanou babičku. Stejně náhle jako před bouřkou les utichl, rozšuměl se najednou opět v lehkém větru. A spolu s tím šumem se jakoby zdálky navracel i další povědomý zvuk. „Míšóóó! Kláróó!“ Babička! Rozběhly jsme se po hlase a za chvíli jsme ji uviděly. Suchou, bezstarostnou s košíkem plným hub. „No holky kde jste? Proč jste se někam neschovaly? Je tady takový fajn krmelec!“
Doma jsme se usušily a naše pohodová bábinka nám udělala nejlepší smaženici na světě.
To je nádherné vyprávění, děkujeme.
Naše babička se pravda v lese nikdy neztratila, zato jsem jednou s oddílem jako vedoucí potkala kouzelného dědečka. Ztratili jsme se kdesi v lesích kolem Svoru a bloudili jsme už dobrou hodinku, když tu vyšel z křoví dědeček s košíkem hříbků. Slušně jsme pozdravili a optali se na cestu. Popsal nám ji a znovu se zanořil do křovisek.
Šli jsme asi půl hodiny svižným tempem a viditelně se přiblížili k cíli, když jsme narazili na rozcestí a nevěděli, jak dál. v tom se z křoví vynořil dědeček... Ten samý. A zase nám poradil.
Když se situace opakovala potřetí, začala jsem dědečka podezřívat z kouzelnosti. Umanula jsem si, že jestli se objeví počtvrté, vnutím mu buchtu a uvidíme. Jenže už se neobjevil. A za zatáčkou byl náš tábor...
Zažili jste také v lese nějakou zajímavou příhodu? Napište nám!
Nový komentář