Nedá mi to a musím vás ještě jednou unavovat svou historkou o mé nezbedné dvouleté dceři. Předesílám, že jestliže alespoň v jedné reakci bude zmíněno, že to znáte a že jsou mé historky o chování našeho zlatíčka normální, velmi mne to posílí.

Měly jsme zkrátka špatný den. Od rána byla dcerka jak z divokých vajec a já už ve dvě hodiny odpoledne věděla, že je zle. Kdo ví, jak by vše dopadlo nebýt mého zlatého manžela, který se vrátil dřív z práce. Uklidnil mne a vzal dceru ven. Vrátil se sice lehce nazelenalý, ale to už jsem já stihla načerpat nové síly, a tak jsem štafetu převzala.
Když dcera v půl jedenácté usnula, zdál se mi svět zase o poznání hezčí. „Zítra musím vydržet a nesmí mi rupnout nervy“, říkala jsem si a v duchu kula plány na příští den. Věděla jsem, že tentokrát manžel nepřijde dřív a já si musím pomoci sama.

Připravila jsem tedy program, protože dcera zlobí nejvíce, když se nudí. Odložila jsem všechny domácí práce, z posledních sil ještě uvařila oběd na zítra a šla spát.
Vzbudila se brzy, ale já se nenechala zaskočit. Snídaně, vyčistit zuby a hurá ven. V batohu lopatky, kyblíky, balon, pití….Vždyť to znáte – nutná výbava na delší procházku. Dcera si ještě vybrala kočárek s panenkou a už jsme si to hrnuly ven.

Na písku jsme vydržely až do příchodu maminky, která neměla ani špetku porozumění pro čipernost mé dcery. Nechápala, jak může rozbíjet všechny bábovky a jakmile dcerka začala plácat její ratolest do hlavy, výchovně jsem zasáhla, ale potom rychle pryč. Drncaly jsme si to s kočárkem a s batohem na procházku. Procházely jsme kolem místní polikliniky, a tak mne napadlo, že bych se mohla objednat u kožní lékařky.

„To snad zvládneme“, říkala jsem si a vyjely jsme do druhého patra. Zaklepala jsem na příslušné dveře a za halekání mé dcery jsem sestře vysvětlila, že bych se ráda objednala na odstranění bradavic. „Ale to se posaďte, my se na vás podíváme“, řekla sestra a já jsem něco zakoktala, ale již směrem k zavřeným dveřím.
Trochu mne polila hrůza, ale propásněte takovou šanci. Zcela bez čekání navštívit doktora, ke kterému se chystáte už několik měsíců!

Dobu čekání jsem vyplnila vysvětlováním, že jdeme k paní doktorce, že si s ní budu chvíli povídat a že je potřeba, aby byla malinkou chviličku zticha a hodná. Rozuměla mi a říkala „ano, ano, maminto, slibuju“.

To jsem ale nevěděla, že kožní ordinace je o trochu víc plná nástrah, než ordinace např. praktického lékaře. Zde se zřejmě provádějí i menší zákroky, a tak všude kolem po různých stolečkách byli lékařské nástroje. „Dceru si vezměte na klín a posaďte se“, nakázala paní doktorka.

Sedly jsme si a mé zlatíčko si chtělo s námi také povídat. S vyrážejícím potem na čele jsem sdělila, o co mi jde. Paní doktorka se i přes hlahol dcerky jala vysvětlovat cosi o nezhoubnosti bradavic a já se snažila jen nasadit výraz, jako že vše vnímám a rozumím. Soustředila jsem se ale úplně na hopsající dcerku na klíně. Začala se svíjet a že chce dolů. Když už to jinak nešlo, věděla jsem, že by začala křičet, tak jsem ji propustila. A ona hned k těm vydesinfikovaným a nebezpečným nástrojů. „Tu dceru si vezměte na klín, tady se nesmí běhat“ vyřkla komisní lékařka a mluvila, snad o bradavicích (?), dál.

Potila jsem se už jak po hodině aerobicu a přemýšlela, co teď. Dcera samozřejmě mých pokynů vůbec nedbala a já věděla, že v této chvíli by plácnutí na zadek nevyřešilo nic. Začala by ječet tak, že už bych v žádném případě nemohla předstírat, že paní doktorku poslouchám a slyším. V poslední chvíli mne napadlo, že ji posadím samotnou na židli a když přispěchala sestra s obrázkem, vydržely jsme poslední minutu bez větších trablů.

„Takže si zavolejte koncem srpna, popřemýšlejte a potom se dohodneme na tom zákroku.“
„Ano, jistě, děkuji vám za trpělivost, já si zavolám a mějte se hezky“, zamumlala jsem, popadla dceru za ruku a doslova jsme vypadly ven. Po vydechnutí jsem ještě měla výchovný monolog, kde jsem dceři sdělovala, že moc zlobila a ty, ty, ty a tak dále.

Klopýtaly jsme domů, bylo hrozné dusno a cesta vedla do kopce. Ke konci nezbývalo, než vzít dceru do jedné ruky a kočárek do druhé. Batoh na zádech.. V pohybu mne udržovala jen myšlenka, že oběd je připraven a dcera při troše štěstí usne.

Usnula a já taky. Byla jsem úplně zničená. Z přednášky paní doktorky nevím zhola nic.
Vím jen, že jsem něco takového praktikovala naposledy. Příště již nebudu riskovat a ke svému doktorovi s dcerou již nikdy nepůjdu.

Ale co budeme dělat zítra? Nevzdávám se a vymýšlím programy a nosím plné batohy. Nemáte tedy nějaký recept či návod jak si udržet zdravý rozum při výchově dvouletého dítěte, které má přebytek energie? Uvítám každou radu……….  

          
TÉMATA:
LÁSKA A VZTAHY