Myslela jsem si, že své zážitky z porodu se mi vejdou do jednoho článku. Ale to jsem se mýlila. Minule jsem skončila teprve v okamžiku, kdy jsme vyjeli z domu do porodnice.

Kousek za vesnicí mi začaly stahy místo po pěti minutách po třech. Toníček zrychlil, ovšem v rámci možností. K porodnici jsme dorazili v půl osmé, měla jsem pocit, že následuje stah za stahem a asi mi trošku došel humor. Byla sobota, hlavní vchod byl zamčený, v okolí ani živáček a já jsem si ani za nic nemohla vzpomenout, kterým vchodem se dostat dovnitř o víkendu a v noci.

Bylo mínus patnáct, sněžilo, měla jsem nesnesitelné bolesti a obíhali jsme porodnici, ve snaze najít ten správný vchod. Když jsme se konečně dostali dovnitř, hledali jsme pro změnu centrální šatnu, kde jsem si měla odložit oblečení a vyfasovat erární košili. Ale i tohle jsme zvládnuli a vyjeli jsme výtahem do posledního patra, do porodnice.

Zazvonili jsme na příjmu, kde nám otevřela příjemná sestřička. Posadila nás do křesel, vzala si všechny papíry, vypsala kartu a vyšetřila mě. Byla velice hodná a potěšila mě, protože můj porod odhadla na rychlovku. Takže nám byl přidělen předporodní pokoj, hned vedle porodního sálu. Pamatuju si, že jsme si pouštěli nějaká cédéčka, ale jaká, to se mi nevybavuje.

Bolesti se mi zdály čím dál silnější, občas docela k nevydržení. Sestřička mi chodila měřit ozvy, holení u nás odpadlo, protože jsme se připravili doma, a asi v deset hodin jsem dostala klystýr. Když jsem se „vyprázdnila“, šla jsem relaxovat do sprchy. To byla úžasná úleva a pohoda. Netvrdím, že bolesti přestaly bolet, ale hodně se zmírnily a kdyby se Josífek nezačal tlačit ven, asi bych tam chtěla zůstat napořád.

Ale Josífek chtěl ven, a tak jsme přeběhli na porodní sál. Z posledních sil jsem se vyšplhala na porodní stůl, na kterém jsem spíše seděla, než ležela. Více než jako stůl, se podobal porodnímu křeslu.

Hned po nás se objevil pan doktor a mohli jsme začít. Toníček, který byl snad vyděšenější než já, stál vedle mě, držel mě za ruku a povzbuzoval. Sestřička udílela pokyny a pan doktor sledoval situaci přímo „u zdroje“. Samotný porod trval snad pět minut. I když chvílemi jsem měla pocit, že trvá už celou věčnost. Tlačila jsem ze všech svých chabých sil, pan doktor mě chválil, Toníček mě chválil, sestřička mě chválila. Měla jsem pocit, že jsem vytlačila už několik miminek a že by už mohl být konec. Pan doktor si to nemyslel, ale s radostí mi oznámil, že už je venku hlavička, a teď to bude hračka. Přemýšlela jsem, jestli by mi nestačila jen hlavička, ale netroufala jsem si to panu doktorovi oznámit… Je pravda, že zbytek Josífka byl venku rychleji a taková námaha už to nebyla.

Bylo 11 hodin a 30 minut a naše krásné miminko bylo venku. Sestřička nám ho ukázala a šla ho umýt, zvážit a zkontrolovat, jestli je v pořádku. My jsme mezitím porodili placentu a protože jsme porod zvládnuli bez nástřihu, šití odpadlo.

Konečně nám donesli Josífka. Byl čisťoučký, oblečený a řádně označený. První ho dostal Toníček, teď už hrdý tatínek a pak já. Nejkrásnější miminko na světě…  

Moje celkové dojmy z porodu byly jen dobré. Rodila jsem v nemocnici, která se sice nepyšní přívlastkem Baby Friendly Hospital, ale přátelská k dětem i maminkám opravdu je. A pokud má některá nastávájící maminka strach z bolesti, můžu vás ujistit, že to fakt bolí. :-) Ale hned jak poprvé držíte vaše miminko v náručí, na všechnu bolest rychle zapomenete...

     
Reklama