Když pominu fakt, že člověk je v šestnácti letech skálopevně přesvědčen, že pojedl z šalamounova septiku, a veškeré názory dospělých pokládá za scestné, je také notně zaměřen na všechno možné, jen ne na odpovědnost, a jeho úsudek o věcech budoucích se značně liší od zbytku světa.

Moje maminka dlouhá léta sázela Sportku. Stále měla jedna čísla, která neměnila. Nikdy nevyhrála.

Jezdívali jsme do Stříbrné na podnikovou chatu PVT, kde se lyžovalo a kde hnízdil správce Pulec, na kterého nikdy nezapomenu.
Tento roztomilý a neškodný amatérský grafoman vynikal zálibou v cedulkách, psaných vlastní rukou. Na lyžárně byl nápis „Zavírejte prosím dveře, do budovy leze mráz“, na každém vypínači stálo poučení o tom, jak je důležité zhasínat s ohledem na cenu energií a podobně.
Byla to milá doba a jezdila jsem tam ráda.

Maminka milovala běžky, neb trasa vedla vždy od grogu ve Stříbrné ke grogu v Tisové.
Co na tom, že její umění dobře namazat nebylo nejlepší a ona tak zpravidla poctivě běžela jak do kopce, tak i z kopce. Hlavně že byla dobrá parta, kytary a Pulec.

Stejně vyhrajem prdlajs

Tu neděli mě spolu se synkem své kolegyně poslala do města vsadit oblíbený tiket. Nevadilo nám to. Vzali jsme běžky a vydali se zhruba pět kilometrů zařídit mamce její v pořadí x-tý pokus o bezstarostné žití.

Cestou jsme si povídali a plánovali, co budeme dělat večer, až naši rodiče budou u krbu ve společenské místnosti trestat Pulce hlasitým zpěvem s pomocí vizoura.

Dohodli jsme se, že půjdeme zkusit sjezdovku na pytli a k tomu si koupíme „čůčo“. 
„Mám bůra,“ pravil Petr, když vyzkoušel všechny kapsy. Já neměla ani „vorla“.
Chvilku jsme přemýšleli, a pak náš zrak padl na tiket a bankovku, za kterou měl být vsazen.
„Stejně zase vyhrajem prdlajs.“
„Ani se to nedozví.“
„Víš, jaká je pravděpodobnost, že vyhraješ první?“
„Ne.“
Petr byl v matematice zběhlý a hodil přede mě meganumero s počtem pravděpodobnosti.
„To je asi tak podobný, jako že do tebe uhodí blesk.“
Kdybych v té době věděla, že o pár let později dostanu zásah od blesku, který způsobí mou doživotní fobii z bouřky, tak bych tak ochotně částkou na tiket neplatila ovocné víno.

Máme druhou!!

Zábava dospělých u krbu s vizourem probíhala nenuceně, všichni byli bujaří a my jsme se v lyžárně hotovili na sjezdovku.
Najednou nastalo podezřelé ticho a následně obrovský řev.
Trochu mi to připomnělo turnaj v hokeji, když jsme dali gól.
„Míšoooo!!!! Kde jsi??! Ten tiket!!! Vyhráli jsme druhou!!“ řvala máma přehozená přes zábradlí o patro výš. Chtěla jsem umřít.

Petr stál zsinalý vedle mě.
„Ty vole, zdrhej!“

Bez čepice, bez rukavic a v bačkorách jsem prchala směrem k lesu.

Petr zatím v chatě barvitě vykládal, jak jsem se mu ztratila už před hodinou, jak mě hledal, ale nenašel, čímž dal zapomenout na tiket a způsobil hromadnou paniku a masové oblékání, následné volání ztemnělou Stříbrnou a mámě pomalu mrtvici.

Když jsem schovaná za sněhulákem sledovala své rodiče, jak zoufale křičí, bylo mi líto všeho, ale vylézt jsem se bála. Nějak jsem se nemohla zbavit pocitu, že jakmile zjistí, že jsem pořádku, a já řeknu, že jsem tiket propila, zabijou mě sami.
Vylezla jsem, až když jsem zaslechla, že se Pulec nabídl, že zavolá Horskou službu.

Nikdy jsem nepřiznala, že jsem peníze utratila. Řekla jsem, že jsem je ztratila a pak doufala, že tiket nevyhraje.

Nezabili mě, ale jestli si tohle máma přečte, udělají to možná záhy.