A tak se skupinka čtyř subtilních dívek v dubnu natlačila se svými zavazadly na 14 dní (jely jsme na 4 dny) do automobilu značky Seat Leon s cílem bez problému překonat vzdálenost 900 km, některé se zamilovat do místních mládenců a vrátit se v pondělí včas do práce. Nestalo se ani jedno.

Vyjely jsme ve čtvrtek odpoledne, a to i přes křižování se rodinných příslušníků, milenců i kamarádů. Dříve to nešlo, protože Jana pracuje v mateřské školce, a co čert nechtěl, zrovna v ten den musela se třiceti dětmi do ZOO. Bylo na ní, aby urychlila výpravu a umožnila včasnější start. V několika telefonátech jsme proto slyšely značně nervózně pronesené věty: „Ano, Jirko, koza kadí, jdeme děti, to by stačilo.“ Nervozita byla i na straně již připravených pasažérek. Dle odhadu jsme do Bělehradu v tu chvíli měly dorazit v jednu ráno. To jsme ještě nevěděly, že tou dobou budeme stát na srbských hranicích.

Téměř za jízdy jsme nabíraly uřícenou Janu a rychlostí, která rozhodně nebyla předpisová, jsme uháněly za zvuku balkánských písní vstříc východu. Euforie nás přešla v Maďarsku, kam jsme kvůli kolonám odrazily za tmy. Zde proběhlo střídání v řízení a Monika, majitelka automobilu, se dozvěděla, že na dálnici pojedu poprvé. „Jojo, říkala jsem ti to.“ Namítala jsem na její nechápavé narážky. A tak jsem v lijáku, v noci, jela 130 km/h až k srbským hranicím, kde sice pršet přestalo, ale naopak přišel příval sprostých slov.

V koloně, která neměla konce, jsme stály zhruba hodinu, a i když většina z nás potřebovala na toaletu, bály jsme se vystoupit z auta. Vypadalo to totiž, že jsme jediné holky široko daleko, mezi tisícem chlupatých padesátníků jedoucích prodávat tretky na srbské trhy. V tuto neblahou atmosféru připomínající začátek špatného road movie thrilleru, najednou nějaký muž prudce zaťukal na okno. „Neotvírej, zamkni!!! Nee. Bože zabije nás nebo znásilní,“ vřískala hystericky posádka sedící na zadních sedačkách. Monika kupodivu poměrně chladně otevřela, vystoupila z auta a smutně přikyvovala řeči, které vůbec nerozuměla. „Píchly jsme,“ řekla a v jejím výrazu nebyla znatelná jenom bezmoc. Šla z něj přečíst celá věta: „Vůbec nevím, jestli máme náhradní kolo. A jestli ho máme, tak rozhodně nevím, jak ho vyměnit.“ Proto jsme rovnou část expedice vyslaly na misi, jež zněla jasně: Přemluvit jednoho z těch chlupatých mužů, aby nám nasadil kolo. Ti ale dělali, že nerozumí, a to dokonce i v případě, že jsme sehrály improvizovanou scénku s danou tématikou.

Kolo nám po hodině pomohly nasadit dvě slečny s mladíkem, kteří cestovali domů z Prahy, kde byli na výletě. „Beautiful city!“ nadšeně rozhazoval mladík rukama a my si jen v duchu představovaly, jak bychom se do toho našeho krásného města chtěly vrátit, zavrtat se do peřin a dělat, že se nic nestalo. Dojezdová pneumatika sice seděla, ale jet jsme mohly jen 80 km/h. Před sebou jsme měly ještě přes 200 km. Do Bělehradu jsme dorazily o půl sedmé ráno, ubytovaly se a spaly do oběda. Když už jsem si myslela, že mě nemůže čekat nic horšího než cesta, dostala jsem v restauraci (nutno dodat, že v přepočtu za 60 Kč) tři špalíčky masa, s horou syrové cibule, plackou a kopcem másla (prý sýr). Nevzhledně vypadající národní pochoutka „čevápi“, tedy kombinace hovězího, vepřového, jehněčího a telecího mletého masa, se tu rafinovaně ukrývá pod různými názvy. Když jsem si tedy chtěla k večeři dát kebab, opět čevápi, druhý den pljeskavica, vizuálně trochu odlišné, chuťově – čevápi. Abych jen nehanila místní kuchyni, musím podotknout, že části expedice jídlo chutnalo. Těžko od žaludku bylo ale všem bez výjimky.


O Bělehradu jsme ze školy věděly, že se vlády, stejně jako u nás, po válce ujali komunisté. Ti nechali vystavět nová sídliště, ale také mnoho kulturních a společenských budov, které jsou dodnes obdivovanými stavbami. Nám se také líbily, ale protože jsme byly přejedené, nevyspalé a protivné, zvládly jsme jen prohlídku centra a středověký hrad. Na to, že město bylo v letech 1999 za vlády Slobodana Miloševiče bombardováno NATO (rým), jehož nastolený režim degradoval ekonomickou situaci Jugoslávie, není po zničených budovách ani památky. Hlavní dlážděné ulice se s přehledem vyrovnají těm v turisticky rušnějších evropských městech, jen tady máte pořád pocit nepopsatelné nostalgie. Cigaretu si tu můžete dát kdekoliv, třeba v kavárně k silné kávě, která se připravuje v džezvě a pije se s lógrem a cukrem. To ocenila především Jana, která si konečně odpočinula od dětí ve školce tímto tradičním srbským relaxem.

Pátek jsme zakončily den návštěvou nejzachovalejší pevnosti v Evropě, která se nachází přímo nad soutokem Sávy a Dunaje, a je zde krásný výhled na celé město. Trochu nás znervózněly expozice v parku Kalemegdan, z nichž jedna část byla tvořena sochami dinosaurů a druhá děly, stíhačkami a tanky. O spojitosti už jsme neměly energii polemizovat. Večer jsme strávily pitím rakije (místní pálenka, velice silná) a cestou do apartmánu jsme si zazpívaly srbské písně jazykem, který ani vzdáleně srbštinu nepřipomínal.

Druhý den jsme vyrazily na takzvané spomeniky, tedy monumentální brutalistní památníky tyčící se za městem na kopcích, aby připomínaly statečnost mužů padlých za druhé světové války. V neděli odpoledne jsme se už musely opět vracet do Čech. Cesta proběhla kupodivu hladce, ale i tak jsme přijely až kolem třetí ráno. Jana zaspala do práce, Monika musela svému příteli vysvětlit, proč má na autě zcela nové pneumatiky (v místním autoservisu Čačák zjistili, že jsou všechny sjeté a vyměnili je za 400 Kč), já jsem dostala horečky z vyčerpání a Tereza přibrala z čevápů tři kila a řekla, že už s námi nikam dlouho nepojede. Od výletu do Bělehradu uplynul rok a já jsem zjistila, že největší záchvaty smíchu dostáváme právě v okamžiku, kdy na naši dobrodružnou cestu vzpomínáme.

Bělehrad road trip

Zdroj: Karolína Waberová a Shutterstock

Čtěte také:

Reklama