Jak jsme bydleli v tee-pee

Naše rodina oplývá spoustou věcí, peníze k nim ale nepatří a nikdy nepatřily. Přesto, že všichni předci, kam až paměť dohlédne, běžně pracovali, majetek se jim nashromáždit nepodařilo. Za totáče jsme jezdili v trabantu a k moři jsem se poprvé podívala až v sedmadvaceti. Na dovolenou se muselo šetřit celý rok a věci jako automatická pračka či video jsme nikdy neměli jako první. Zato s námi rodiče trávili celé prázdniny (oba byli učitelé), chystali nám víkendy plné překvapení a byli doma, když jsme onemocněli. Jako dítě jsem si nikdy neuvědomila, že by mi něco chybělo, a do dospělosti jsem vstupovala s pocitem, že život je fajn, na něco se musí šetřit a některé věci holt nikdy v životě mít nebudu.

 Nedávno, když jsem si doma postěžovala, jak mě mrzí, že nemáme velký byt a nemůžeme dceru poslat na Harvard a sebe minimálně na Bali, mi moje máma řekla: „Když svým dětem nemůžete dát majetek, dejte jim zážitky.“

 Přemýšlela jsem o té větě moc týdnů. Máme malý byt, který navíc není náš, narážíme v něm do sebe a chybí nám soukromí, zadlužit se hypotékou nechceme a pronájmy větších bytů jsou tak drahé… jak z toho ven? Když si nemůžeme dopřát 4+1, dopřejme si zážitek! Když si nemůžeme zaplatit pohodlí, ať je tedy to naše nepohodlí alespoň parádně světové!

 Dceři bylo v té době necelých šest a za vydatné podpory tatínka se zbláznila do indiánů. S obličejem pomalovaným válečným zbarvením chodila i do postele, neustále se halila do indiánských kůží (k čemuž jí sloužila moje vyšeptalá vestička z čundráckého období), sbírala po ulicích holubí pírka, aby si je posléze vetkla do vlasů, a plánovala, že se v dospělosti přestěhuje do tee-pee.

 Když nemůžu svým dětem dát peníze, dám jim aspoň zážitky…

„Co kdybychom bydleli v tee-pee?“ navrhla jsem při nejbližší příležitosti rodině a snažila se, aby mi bublinky nadšení nevybuchovaly v hrdle příliš hlasitě. Bála jsem se zklamání.

„Co by ne? Sebereme stan, předěláme ho na indiánskej a vyrazíme na víkend někam k Wounded Knee,“ usmál partner, mazaje si přitom rohlík sýrem.

„Nemyslela jsem o víkendu. A neměla jsem na mysli spát pod obyčejným stanem. A nedělám si legraci. Pojďme zkusit bydlet v opravdovým tee-pee. Aspoň na rok.“

Dcerka zahulákala jako největší z rudokožců, muži spadlo sousto na zem.

Tu noc jsme celou prodiskutovali. Já mluvila o tom, jak bych chtěla zažít něco jiného, než jen chození do práce a mazání něčeho něčím k večeři. A že by nám prospělo změnit na chvíli onu vyjetou dráhu, do které jsme zapadli. A že je nutné plnit si sny a nezbytné udělat občas něco bláznivého. A taky že mám po krk tohoto malého bytu, a když už se musíme tlačit, ať je to aspoň romantické! A že když už nemám na to, abych bydlela v Hiltonu, chci bydlet aspoň pod širákem a v noci koukat na hvězdy a v létě na západ slunce a vůbec: Když si nemůžeme dopřát majetek, dopřejme si aspoň zážitky!

 Druhý den ráno si můj přítel sedl k internetu a za naši malou finanční rezervu koupil tee-pee. Pak zavolal známému a za hubičku si od něj pronajal kus louky. S potokem nedaleko, lesem za zády a výhledem do kraje na druhé straně, jen pár stovek metrů od zříceniny hradu Košíkov. Než jsem ten den přišla z práce, měl zabaleno aspoň polovinu potřebných věcí. Bála jsem se, že se mi můj partner vysměje nebo si bude ťukat na čelo, ale dnes vím, že ve skutečnosti byl rád. A že o podobné bláznivině snil možná už nějaký ten pátek, ale bál se to navrhnout.

 A tak jsme bydleli v tee-pee. Vařili jsme na ohni a myli se v potoce. Postavili si suchý záchod a místo televize jsme se večer koukali do plamenů. Do našeho bytečku jsme zajížděli jen, bylo-li to nutné. Já vyprat, muž vyzvedávat poštu. Pak přešlo léto a nám se z tee-pee nechtělo. A protože už jsme byli opravdu zdatní indiáni, rozhodli jsme se, že zkusíme skloubit běžný život s naším novým domovem. Šlo to. Celý podzim jsme žili v tee-pee u lesa, vozili dceru do školy a sami dojížděli do práce. Odpoledne jsme cestou autem zpátky předstírali, že se vracíme z lovu.

 Nikdy jsme neměli tolik návštěv jako v té době. Všichni nás najednou toužili vidět, chtěli asi ten důkaz, že jsme se definitivně zbláznili, vidět na vlastní oči. Záviděli, nebo si ťukali na čelo? Bylo nám to jedno!

 Nikdy předtím ani potom jsme neušetřili tolik peněz. Nepoužívali jsme elektřinu, koupali jsme se v potoce a vodu na pití brali ze studánky. Neměli jsme ledničku, takže jsme vařili jednoduchá jídla, která jsme museli co nejdřív sníst. Naše dítě si poprvé v životě nevymýšlelo u stolu, jedlo, co bylo, protože jinak to ani nešlo.

 Nikdy v životě jsme nebyli tak moc a tak hezky spolu. Po dlouhé době jsme si zase opravdu povídali, slyšeli jsme se a poslouchali navzájem.

 Naše dcera už nikdy potom nebyla tak vylítaná, jako když jsme bydleli v tee-pee. Vytáhla se, vlasy jí zesvětlaly a na jejím hubeném tělíčku jí hrál každý sval. Celé dny běhala po venku s dětmi z nedaleké vesnice, připomínajíc Havranpírka.

 A já si nikdy předtím ani potom neužila tolik sexu. Protože co taky dělat během všech těch dlouhých nocí bez elektřiny, že?

 Zpátky do bytečku jsme se vrátili až v půli listopadu. Těch devět měsíců bylo skvělých, ale nastal náš čas. Tee-pee jsme prodali známým, kteří si chtěli, inspirováni námi, vyzkoušet stejné dobrodružství i se svými pěti dětmi.

 A my zatím, během Vánoc a ledna plného sněhu, snovali plány na další dobrodružství. Já navrhovala hausbót, ale kvůli tomu bychom se museli zadlužit. Dcera prosazovala dům na stromě, my ji ale z praktických důvodů přehlasovali. Nakonec jsme diskuse uzavřeli s tím, že se uvidí. Tee-pee jsme přece taky neplánovali, a přišlo. V ten správná čas se to pravé zjeví…

Jednou v noci se můj přítel vrátil domů v unavené náladě a s očima navrch hlavy mi pošeptal, že na jedné kouzelné zahradě objevil nád-her-nou maringotku a obojí, jak zahrada, tak maringotka, je k pronajmutí. Dala jsem si čas na rozmyšlenou do rána. A když jsme se pak druhý den u snídaně halasně překřikovali v hádce, co je a co není nutné pro život v maringotce, uvědomila jsem si, že jsme vlastně milionáři. Stále nemáme žádné peníze, byty ani majetek. Nemůžeme dceru poslat na Harvard a sebe na Bali. Na dovolenou musíme šetřit a výstřelky módy nikdy nemáme mezi prvními. A jsme smíření s tím, že na některé věci holt nebudeme mít nikdy. A přesto si myslím, cítím to, vím, že jsme boháči.

Boháči života. Co chtít víc?