Asi před 7 lety jsem byla s kámoškou ze třídy na dovolené. Byly jsme v  Hořicích v Podkrkonoší a bylo to tam opravdu super.
Byly jsme tam jen s její mamkou, takže jsme měly pré. Chodily jsme randit, plavat a na výlety.

Jedno odpoledne jsme měly bez plánu, a tak jsme se nudily. A napadlo nás, že zkusíme vyvolávat duchy.
Připravily jsme si kruh z písmenek. Sedly jsme si ke stolu, vzaly víčko, myslím, že od laku na vlasy. Položily jsme prsty na víčko uprostřed kruhu a zavřely jsme oči, kámoška začala s vyvoláváním. Jsem posera na tyhle věci, takže se přiznávám, že jsem se klepala jak ratlík, i když venku bylo vedro.

Vyvolávaly jsme ducha, který je pořád se mnou a nikdy mě neopouští a chrání mě. Zeptala se ho, jak se jmenuje. To jsme už otevřely oči a já čučela, jak se nám ruce a víčko samo od sebe začaly pohybovat. Ztuhla jsem a jen koukala, co se děje. Když jsme po jednotlivých písmenech dočetly jeho jméno, tak už jsem byla zralá na infarkt. Bylo to jméno mého zemřelého dědy. Ještě jsme se ho zeptaly, kdy zemřel, a on odpověděl, že před (tehdy) 14 lety. Pak jsme to ukončily, protože jsem byla úplně mimo, ještě celý den jsem byla jak opařená a od té doby jsem to znovu nezkoušela.
 
Opravdu se toho bojím, hlavně když nevím, jestli to děláme správně, abychom na to nedoplatily. Slyšela jsem hodně vyprávění o vyvolávání duchů a vždycky mám takový divný pocit, že se lidi cpou do něčeho, do čeho jim nic není.
 
Zdravím redakci a PŘEJI KRÁSNÝ ZBYTEK TÝDNE.
 

 
Reklama