Ta nejlepší témata píšou naše životy. A stejně tak je tomu u dnešního článku. O úklidu bych totiž sama od sebe asi nikdy nepsala. Ale člověk míní, a život mění. Před pár dny jsem započala vyklízet jeden domek. A pochopila jsem u toho opět pár důležitých věcí. 
Jednou to přijít muselo. Kombinace určitého stáří budovy a diletantsky odvedené práce při stavbě vyvrcholila nutností rozsáhlé rekonstrukce. Bylo třeba vyklidit místnosti plné věcí, jež se zde používaly, ale také těch, které tu jen tak někdo zanechal jako svou stopu v průběhu minulých let. Důvod skladování byl prostý: Ještě by se to někdy mohlo hodit! Sice možná až v příštím životě, ale i to se počítá zřejmě.
Abyste rozuměli, nejsem zastánce extrémního minimalismu. Naopak se považuji za slušně nostalgického shromažďovače. Potřebuji mít kolem sebe přiměřené útulno, které dle mého názoru vytvářejí různé zbytečnosti a cerepetičky, na které se tak fantasticky chytá prach. A pak knihy. To je moje slabost od dětství. A nutno přiznat, že na zdejší sbírce literatury mám tudíž velkou (možná i exkluzivní) zásluhu. Ale jejich přítomnost je to nejmenší, čemu jsem při vyklízení musela čelit. Dokonce jsem si vzala některé knižní tituly na pomoc, protože se úklidu přímo věnují a slibovaly v tomto směru revoluční zázraky.
Samozřejmě jedna věc je, jak to vypadá na papíru, a druhá, jak zmíněné tipy dokážeme aplikovat ve skutečném procesu. Naskládat věci do krabic je to nejmenší (ačkoliv i to považuji za slušnou námahu, zvlášť když je třeba sáhnout do hůře přístupným míst a pak to někam přemístit). Pro mě bylo však nejhorší ono hamletovské dilema, které mě provázelo u každé věci, jež mi prošla rukama: Nechat, či vyhodit.
I tohle by mohlo být samozřejmě snadné, pokud by se člověk držel rad, jež se opakují skoro v každém titulu o úklidu. Ano, znalci už vědí, že jde o metodu, kdy do krabice (či krabic) dáte věci, které jste již dlouho nepoužili. Pakliže jste rok po nich nezatoužili, můžete je prý rovnou vyhodit, případně poslat někam dál, kde ještě poslouží.
Co vám budu povídat, nechtělo se mi do toho. Chtěla jsem vše vyřešit hned (a taky, upřímně řečeno, nebylo v mém případě kam takové krabice dávat – úložný prostor se před rekonstrukcí smrsknul na téměř nulové možnosti).
A tak jsem zkusila používat tři magické otázky, které doporučuje Rita Pohleová v knize Zbavte se zbytečností! - Odpoutejte se od věcí, ukliďte si, udělejte si prostor. Ty zmíněné otázky zní:
- Opravdu to potřebuji?
- Obohacuje nebo usnadňuje to můj život?
- Přináší mi to radost?
Naprosto skvělý způsob, jenž má logiku. Ale čas byl jaksi proti němu. Vy zřejmě dopadnete lépe, ale já už druhý den mrskala do krabic věci bez ladu a skladu s vírou, že na tři otázky přijde řada při vybalování.
Osud tomu chtěl, aby mi padl zrak také na titul od Marie Kondo: Zázračný úklid - Pořádek jednou provždy. Ležel mi doma asi dva roky a pak se přemístil sem. Již jsem jej před časem přislíbila kamarádce (takže mám radost, že bude ještě potřebný a taky že jsem jej našla, že). O této knize jsem psala v článku Co mě (ne)naučila populární kniha o úklidu.
S odstupem času a tváří v tvář vyklízení domku, kde se věci rozrůstaly postupně po celkem slušnou řádku let a z různých zdrojů, mi v hlavě zní základní poučka uklizené domácnosti: žádné zbytečné hromadění věcí. Tady pozdě bycha honiti, ale do budoucna je na to třeba pamatovat. A tak zjišťuji, kam bych mohla výhledově odvést větší množství odpadu.
Přiznám se, že po necelém týdnu propadám trochu depresi. Mám štěstí, že řemeslníci jsou skvělí, šikovní a nic (zatím) neponičili. I když u některých věcí jsem se přistihla u celkem zvráceného pomyšlení, že bych si jejich zkázu docela přála. Bylo by totiž snadnější se jich pak zbavit. Ale musím se pochlubit, nesnížila jsem se k žádné záškodnické akci. Týká se to především kousků, které mi nepatří. Zůstaly tu po někom, kdo je v danou chvíli DOČASNĚ odložil a už tu zůstaly tzv. napořád. Slušnost vám samozřejmě brání je prostě vyhodit. Píšu si tedy: k dořešení debatou. Uf.
Ale zpět k vlastním věcem, kterých tam bylo také požehnaně. A které by hlavně asi neobstály ani v odpovědích na ty tři magické otázky... V rozhodování mi hodně pomohla relativně nová kniha Životní úklid aneb Do hrobu si ten nepořádek přeci nevezmete od Švédky Margarety Magnusson. Lehce morbidní přístup, jenž má vlastně svou logiku, skutečně konečně přinesl kýžené ovoce. Člověk (a to nejen ve věku autorky knihy, která už dávno oslavila osmdesátku) si po přečtení útlé knížky musí přiznat, že tu nezůstane nikdo na vzorek (jak říkávala moje babička). A že by asi ani nechtěl, aby se někdo v jeho věcech ponechaných „na někdy příště“ přehraboval. Pokud je něco pokryté vrstvou prachu (ať už doslova nebo tam prostě jen dlouho leží ladem), zřejmě to skutečně nepotřebujeme. A následující roky se to nezmění. Tím se ostatně dostávám zpět k metodě „krabice rok nepoužitých věcí“: V případě, že už deset let nosíme velikost 42, nelze hned tak očekávat, že zhubneme zpět na velikost 36. Ano, možné to samozřejmě je. Ale pokud k tomu dojde, nebudeme asi chtít nosit oblečení z minulé dekády. A kdo tvrdí, že jo, lže sám sobě do té vytahané kapsy na nepadnoucích džínách.
Poznatky z praxe
Nezapomeňte si udělat krabici/tašku potřebností, které je třeba mít stále při ruce, aby se v rámci přerovnávání věcí neztratily v propadlišti dějin a vy nezůstali bez nich nebo nemuseli podstoupit šílené hledání v již přemístěných věcech (jako já). Vedle věcí jako je telefon, doklady, peníze a klíče, které většinou nosíme v kabelce (a kterou mějte stále v dohledu raději), se pro hrdinské přežívání takové situace hodí následující: nějaká trvanlivá (pokud je odpojena lednice) a chutná potravina, banány (působí dobře na nervy a zasytí), lahev s pitnou vodou, hrnek na čaj či kávu (a pak samozřejmě ten čaj a kávu v nějaké prachuodolné dóze), rychlovarná konvice, cukr (pokud sladíte), lžička a nůž. Kdo jede na pohodu, využije jako já vývrtku na víno (a samozřejmě tu lahvinku, kterou je dobré si před tím obstarat). Někdo bude možná potřebovat i něco tvrdšího. Nechci vás zde samozřejmě navádět k opíjení. Na uklidnění stejně tak můžete použít i Bachovy kapky „stres“. On to totiž záhul na nervy je, to si přiznejme rovnou. A mnohdy se odkrývají opravdu tajné komnaty minulosti. A nejen ty vaše.
Já jsem na všechny tyhle nezbytnosti použila velkou stabilní termotašku, která drží tvar. Ne že bych potřebovala její schopnost udržovat teplotu, ale právě díky tomu, že je to něco mezi krabicí a taškou, se v ní dobře udržuje přehled. A zároveň se dá chytit za uši a pohodlně přenést do jiné místnosti. Pokud se dělá tak rozsáhlá rekonstrukce, stane se totiž člověk nomádem ve vlastní nemovitosti.
Vše zakončím radou, jež zazněla z úst jednoho přítomného řemeslníka: Klíčem k trvalému pořádku je pravidelné malování, minimálně jednou za pět let. Nejenže se to doporučuje z hygienického hlediska, ale navíc tak předcházíte dlouhodobému hromadění zbytečností. Když totiž máte před každým malováním vzít všechny ty věci do ruky a pak je zase vrátit zpět, tak si dobře rozmyslíte, zda si je nechávat a tahat se s nimi zase příště. Musím uznat, že něco na tom je, nemyslíte?
Přečtěte si také:
- Co mě (ne)naučila populární kniha o úklidu
- Náš plastový svět: Jak skutečně může ještě pomoci matičce Zemi každý z nás?
- Víte, co jsou fake news? Vezměte rozum do hrsti a nepodílejte se na šíření lživých zpráv!
Nový komentář
Komentáře
Asi před pár lety jsem po dědovi podědila chalupu, o které de facto nikdo nevěděl. Po tom, co jsme tam dojeli (my jsme z Karlových Varů, chalupa je u Prahy, takže i to byl zážitek) jsme zjistili, že to děda evidentně používal jako odkladiště různých věcí. Nakonec to dopadlo tak, že jsem zajistila vyklizení bytu v Praze a měla to bez práce. Dojíždět z Varů do Prahy by bylo nad moje možnosti.
Pro mě bylo nejhorší asi stěhování. Vše to zabalit, tak aby se to nerozbilo atd... Na stěhování jsem si pak v Ústí nad Labem sehnala firmu https://vyklizeniusti.cz/ , protože bych opravdu neměla sílu to vše přetahovat z jednoho domu do druhého a hlavně jsem měla spoustu větších věcí.
Vyklízení krámů je asi nejhorší práce na světě. Pustila jsem se do vyklízení bytu po prarodičích, který jsem podědila. Po pár dnech jsem to ale vzdala, protože bez velkého auta to ani nešlo. Muselo se toho spoustu odvézt. Našla jsem si raději firmu z Kladna https://vyklizenikladno.cz/ , která vyklizení kompletně zařídila rychle a levně.
Já potřebovala vyklidit byt po tetě, která zemřela v Plzni. Sama jsem to prostě nedokázala, protože to pro mě bylo opravdu hodně emotivní, a to jen když jsem jí tam šla vybrat oblečení na poslední rozloučení. Našla jsem si firmu http://vyklizeniplzencz.cz/ , která zařídila kompletní vyklizení a přistavila velký kontejner, ve kterém se pak vše odvezlo k ekologické likvidaci. Co bylo cenné, tak jsem měla nachystané stranou
Dostala jsem od rodičů byt po babičce, který jim připadl v dědickém řízení. S přítelem jsem se rozhodla pro jeho rekonstrukci. Když jsem byt otevřela tak jsem viděla byt plný starých věcí, ale spíše smetí. Babička opravdu skladovala úplně vše, od prázdných konzerv od jídla až po staré oblečení, igelitové tašky, prostě vše bezcenný odpad. Najmula jsem na to speciální firmu na vyklízení bytů v Praze https://autodopravasvoboda.cz/nase-sluzby/stehovani/vyklizeni-bytu-a-sklepu/ , která byt dokázala vyklidit v opravdu krátkém čase.
Dobrý den. Můj strejda bude u nás dělat rekonstrukci a když to dám na balkon. Tak mi nevyhodí ty videokazety a to co je funkční? Bojím se že budu platit pokutu protože ničí nám prostředí. A nový filmy se mi nelíbí místo vhsky.
To je těžká věc. Především by si měl člověk ty otázky klást v okamžiku, kdy si chce něco koupit. Jestli to opravdu potřebuje, jestli ví, kam to dá a co s tím bude dělat, nebo je to jen momentální rozmar a krám, na který se bude prášit a k ničemu užitečnému to nebude. Stejně se mu povede pár zbytečností pořídit. Pak by bylo vhodné likvidovat věci průběžně. To, co je opravdu zničené a už nepoužitelné, nefunkční, a nikdy to nikdo neopraví, to se klidně může vyhodit hned. Ale příčí se mi vyhazovat věci použitelné a fungující, to pokládám za plýtvání. Nebo knihy. Ty se snažím vždycky někde "udat" a je to téměř nemožné, dneska nikdo knížky nechce. Že se něco dva roky nepotřebuje, pak se člověk při nějaké příležitosti odhodlá, že to teda vyhodí, a za měsíc by si nejradši nafackoval, protože právě tu vyhozenou věc nutně potřebuje, to se stává běžně. No a nakonec - nebýt lidí, kteří nevyhazují, neměli bychom žádná muzea. Všechny dnešní exponáty by byly vyhozené a zlikvidované. Věci mohou časem nabýt hodnotu, kterou dnes nevidíme a běžné předměty denní potřeby mohou být za 100 let ceněné sběratelské kousky.
Asi by mě nenapadlo koupit si knihu o úklidu. Ale znám pár lidí, co by ji nutně potřebovali. My máme dost knih a posledních 10 let sem se je něco nanosila sem a tam
Dělal se strop, obývak, pak ložnice. Pak se dělala podlaha tam i tam, pak se malovalo, pak se přendaval nabytek,pak... Knihy mám v ložnici a i v obývaku, tak sem pořad jen běhala sem a tam .
Na půdě mam asi tři krabice,v nich hrnky, sošky, obrázky. Nic nehromadim.
jo někdy je to makačka ,a hlavně věcí co se tam najde to pak člověk žasne ,že se to tam vůbec vejde
Vyklízeli jsme dům po rodičích a byl to pěkný masakr, manžel by si všechno nejraději převezl do našeho domu, já byla pro sběrný dvůr. Skončilo to kompromisem, něco se prodalo na Bazoši,to nejcennější je u nás, zbytek ve sběru, ale byla to fuška, patrová vila naplněná od sklepa po půdu.
Aktovka ze 60.let Prosím Vás, kdybyste na půdě našli starou, červenou aktovku se 4 kapsami - 2 kapsy menší vepředu se zapínáním aktovky a 2 kapsy vevnitř, popruhy na záda. Nosila se od 1.tř.zš. Za nabídku moc děkuji.
Jde to a je to o tom jen se rozhodnou,ale je to dřina :-)Vyklízeli jsme domek a vypadalo to, že to nemá konce, člověk žasl, co se všechno schovávalo a úplně zbytečně.Chce to věci třídit dříve a nehromadit zbytečnosti, odpoutat se od nich i když je to někdy dost těžké
Je to tak ,já se již rozhoduji hodně dlouho k tomu ,že začnu brát skříň po skříni a zásuvku po zásuvce a opravdu vše vyhodím. Člověk si říká tohle je ještě škoda vyhodit je to jako nové ,ale je mě to malé a nebo jsem to neměla několik let na sobě. Pak jsou různé věci ,přesně ,které by se mohly hodit. Je pravdou ,že je to zákon schválnosti ,když jsem kolikrát něco vyhodila i když jsem to dlouho předtím vůbec nepotřebovala,tak jen jsem se toho zbavila ,tak by se to hodilo.Letos jsme chtěli malovat ,ale bude nutné již místnosti vyštukovat , když jsem si to představila ,tak jsem to odložila na přístí rok.