Mé tělo si dovolilo ochořet, naštěstí pouze nachlazením bez horeček. Když mi otrnulo, hledala jsem útěchu u televizoru. Nadchly mne akorát pořady o vaření, kde se samozřejmě vaří pouze z čerstvých surovin. To mi připomnělo moji současnou kuchyni – polotovary. Od toho již byl malý skok do mého dětství – co já se navařila a naexperimentovala.

Měla jsem to štěstí, že nás nikdo z kuchyně nevyháněl nebo nám do ní nezakazoval vstup. Dost věcí jsem takhle okoukala – jak se dělá zeleninová polévka, karbanátky, závin, zapékané palačinky… Kromě „pomocných prací“ jako krájení cibule, míchání pudinku či louskání ořechů jsem i já sama vařila – třeba jsem si jen tak četla v časopise a ejhle! on tam recept na rajčata smažená v těstíčku. Stačil jediný pohled do špajzu, abych si ověřila, že příslušné ingredience máme, a já se pustila do díla. Nebo sýrové pomazánky – z pomazánkového másla, taveného sýra a buď nivy a ořechů nebo česneku. Někdy po mém ochutnávání zbylo na ostatní, někdy ne. :-)

Nejprímovější bylo ale vaření s mojí nejlepší kamarádkou. Bydlela kousek od školy, a tak jsme dost často skončily u nich v kuchyni. Naším nejčastějším kulinářským výtvorem byly rybičková pomazánka a smažený sýr, občas i nějaká ta bábovka.

A tak si říkám, jestli bych si z toho svého dětského vaření neměla vzít ponaučení a více pracovat s čerstvými potravinami než s polotovary a taky víc využívat receptů, kterých mám hromadu, ale v experimentování skutek utek. Jenže tenkrát to byla zábava a času po škole habaděj.

Ale vyplývá mi z toho i „ponaučení“ druhé – tím, že jsem v kuchyni byla vítaná a nikdo se nedurdil, že jsem zkazila rajčata či jinou surovinu k nějakému úplně jinému účelu, jsem se toho naučila dost a získala veskrze kladný vztah k vaření.  

No, jestli tohle nebylo to nejdůležitější...