Je pravda, že když jde o barvení hlavy, většina mužů vyklidí pole, protože být u toho je skoro tak divné jako vlézt omylem na dámskou toaletu těsně před začátkem plesu. Prostě je to nemužné a nepřístojné. Každý alfasamec zbaběle uprchne.

Ovšem můžou nastat okamžiky, kdy je i muž konfrontován s podobnou aktivitou zcela na těsno, ba někdy i na vlastní kůži. Jak se něco takového může přihodit? Velmi snadno. Stačí jedna jediná pitomá sázka.

Je jedno, oč se nebohý muž vsadí, ale právě proto, že je to muž, nevycouvá. Většinou se to zařídí tak, že si udělá čas nějaká kamarádka, která nešťastníkovi pomůže a udělá mu na hlavě zhruba to, co bylo sázkou požadováno. Přece jen už její zničené vlasy na první pohled vypovídají, že se sama sázela možná až přes míru… Jenže právě tento důvod může některé ráznější odradit.

Tak třeba já bych si nekvalifikovanou silou na svou hlavu sáhnout nenechal. V okamžik, kdy jsem prohrál sázku (vsadil jsem se, že maturitu v žádném případě neudělám s vyznamenáním) jsem přemýšlel – velmi usilovně – jak by se to obešlo s co nejmenší potupou. Pochopitelně bylo jasné, že svědkové jsou nežádoucí.

Vtrhl jsem proto do drogerie a velmi diskrétně jsem zahalekal na prodavačku, co že je potřeba na odbarvení hlavy. Méně diskrétně mi začala vysvětlovat, že odbarvovač. Nepamatuji se již, jak se to jmenovalo, ale tuším, že se jednalo o cosi, co mělo v takovém tom vzorkovníku, kde jsou jakože vlasy, označení N 42. Nebo tak nějak.

Když jsem se pak dotázal, zda to zvládnu doma sám a bez pomoci, měla sice oči navrch hlavy, ale řekla, že když budu postupovat přesně podle návodu, neměl bych si propálit lebku až na mozek. Nervózně jsem se zasmál, i když mi bylo jasné, že jde jen o takové ty řečičky, které mají člověka vystrašit a znervóznět.

Nu co, vždycky jsem měl pro strach uděláno. Krabičku jsem rozbalil bezprostředně po příchodu domů a zíral jak vrána, co všechno je v ní k nalezení! Byla tam tubička, kartáček, rukavice a koupací čepice. Naštěstí v obsahu byl i návod, takže jsem nepropadl panice, že se mám jít napřed vysprchovat. Stačilo umýt hlavu.

Když jsem se dočetl, že je tam i něco jako vývojka, bylo to už o něco horší. Rozhodně mne neupokojila ani ta varování, co že má člověk dělat, když se mu výsledná matlanice dostane tu i onde. Zkontroloval jsem čas, zjistil, že všechno se dá stihnout, než se vrátí rodiče z práce, a vrhl se do díla.

Páchlo to, divně to pěnilo a vůbec to vypadalo nevábně. Ale co, jednou jsem chlap, tak to zvládnu – to jsem ovšem netušil, že po skončení procedury si mě budou zezadu plést s holkou.

Brzy jsem zjistil, že nanášet všechno podle návodu kartáčkem je pruda největší a že bych tu byl s půlkou odbarvené hlavy do soudného dne. Rukavice vypadala pevně, hrábnul jsem do misky, kde jsem tu hrůzu „vyvinul“ a použil jako pěkně hutný šampon. Pravda, možná jsem nemusel tolik vmasírovávat onu hmotu do kořínků, ale po těch letech už se to skoro bezchybně zahojilo.

Ale nebudu to už natahovat. Vydržel jsem požadovanou dobu, kterou jsem vydržet měl, přežil jsem to jen s trochu spáleným uchem a vzadu jsem měl jeden pramínek trošku tmavší než ostatní, ale jinak jsem vypadal jak sluníčko. Hlavičku jsem měl jak Zlatovláska, a když jsem se odpoledne vrátil do školy, vykloubilo to několik čelistí.

Také se přiznám, že to byl jeden z mála okamžiků v mém životě, kdy jsem pracoval přesně podle návodu, protože jsem se bál o svoji hlavu. Barvení vlasů je skutečně oblastí pro mužskou část populace tak exotickou, že mi jedna návštěva do tohoto světa zcela stačila a příště už jsem nechal všechno odborníkům. To je ale zase úplně jiná historka.