Svůj první školní den si pamatuju naprosto přesně. Připravená jsem byla perfektně – taková věc se přece musí brát ohromně vážně! Takže jsem doma už od Vánoc chodila s krásnou, zbrusu novou žlutomodrou aktovkou s obrázkem auta. Takovou jsem si představovala, protože prostě růžová nebo červená by byla nemožně holčičí. Jistě chápete, že to by bylo pod moji úroveň. Rodiče mi předem vysvětlili, že ve škole se dozvím spoustu nových věcí. Ale že si už nebudu tolik hrát. Hned mi došlo, že skončila veškerá legrace a cítila jsem to jako velkou zradu. Do školy mě vedli pořádně namíchnutou – i ta zbrusu nová žlutomodrá aktovka s obrázkem auta se mi přestala líbit. Malinko.

Zřejmě jsme jako tradičně přišli na poslední chvíli, protože na mě zbylo místo v předposlední lavici u okna. Možná mě tam posadili schválně, protože jsem byla na svůj věk docela velká. Po obvodu celé třídy stáli rodiče a tvářili se dojatě. My jsme seděli v lavicích a tvářili jsme se pro změnu důležitě. Když jsem se trochu rozkoukala, začala jsem navazovat kontakty. Za mnou seděla Jitka – tu jsem znala už ze školky. Neustále mě pobízela, ať si taky pohladím nesměle vypadajícího kluka, co seděl vedle mě. Jako by to byl pes. No, tak jsem ho pohladila. Pes by aspoň zamručel nebo mi olízl ruku, ale tenhle se jen tvářil jako by tam vůbec nebyl. Než jsem mu stačila něco říci, vešla učitelka. Tehdy ještě na nějaký čas soudružka – psal se rok 1989.

Začali jsme malou rozcvičkou – řekla, ať zvednou ruku všichni, kdo se těšili do školy. Zvedl se les rukou. Potom se zeptala, kdo se netěšil. Tentokrát les poněkud prořídl. Přesněji řečeno se nad hlavami všech hrdě tyčila jedna jediná ruka. Moje. Vážení a milí rodičové se zasmáli, kromě těch mých. Těm bylo trapně.

Když nám ale „souška“ oznámila, že všechny ty úžasné věci na lavicích si můžeme vzít domů, pomyslela jsem si, že ta škola nebude až tak hrozná. A když mi navíc při odchodu nesmělý soused v lavici pípl „ahoj“ na pozdrav, začala jsem se na druhý den docela těšit.
Ladyhawke

Reklama