Řekli mi: Šumaři, do pondělí odevzdáš článek o Valentýnu! Jojo, odevzdám, řekl jsem na to chrabře a bez známky leknutí. Říkal jsem to přímo velkorusky. Jenže dušičku jsem měl ještě menší než ponižovaný mužik. O čem já budu psát? Valentýn? Vždyť za celou dobu, co se to tu slaví, jsem v tu dobu neměl ženskou, která by to slavila, ba naopak!

Pak mě zachránil Prchoň. Přečetl jsem si jeho článek (odevzdal ho s předstihem, prevít) a zajásal jsem. On v něm píše o neteři, která má ve škole krabici na valentýnská přání. A prý to tam mají odnepaměti!

Takže já jsem tu už taky odnepaměti, protože i když jsem chodil na jinou školu, vím úplně přesně, kdy tohle začalo a jak. Bylo to totiž katastrofální. Pochopitelně se to vylíhlo v naší třídě. Ve druháku, byl to rok 1997, a tohle byla čerstvá novinka! Dívky přišly s nápadem, že vytvoří krabici (kterou polepí kdečím), již postaví měsíc před Valentýnem ke vchodu. Do ní budou nadšení gymnazisté vhazovat svoje přáníčka. Ano, vidím, že si to všichni dokážete představit.

A právě tak, jak to v živých barvách vidíte, to vypadalo. Rozjívení balíci z venkova před dvěma lety o něčem tak obskurním, jako je Velentýn, nikdy neslyšeli, a teď mají vyrábět jakási přáníčka a dávat je do bedny? Co je to za nesmysl? Když se mi přece líbí holka, seberu jí papuče a dám jí je na strom, kam na ně nedosáhne (to jsem si nevymyslel). To je přece daleko efektivnější!

Já, v té době skoro panic (no nebylo to lehký), jsem si nedokázal představit, že bych do té krabice něco hodil, i když bych snad něco hodit chtěl. Když jsem si představil, že bych nesl zalepenou obálku a v okamžik, kdy bych se už už natahoval do krabice, prošel by někdo kolem s tím chápavým úsměvem a výrazem diskrétní zúčastněnosti... Stud mne poléval jako kluk čurající na hlemýždě!

První ročník pochopitelně dopadl katastrofálně. Asi tři přání byla míněna vážně, další si dělala trapnou legraci z těch, kterým byla určena, a zbytek byl na proužcích papírů natrhaných z okrajů sešitů, které studentíci nestihli pomalovat prasátky a prasečinkami. Takový cancour dostat, to tedy byla výhra.

Ano, správně tušíte, že když jsem napsal první ročník, hrůza fiaskem neskončila. Druhý rok udělali hezčí krabici. Větší. Pomalovanější. Mluvili o tom ve školním rozhlasu. Marketing nabral otáčky. Teď už jsem se zcela upřímně bál, že něco dostanu. Ta ostuda, jestli se to stane. Co já si počnu? Budou chodit po třídách a dávat to těm nebožákům... Prý zejména nižší ročníky se letos připravují vehementně, ale co ty vyšší? Strašné.

Nejhorší na tom je, že jsem se obával oprávněně. Vidím to jako dnes. Temná chodba, čekáme na vpuštění do jazykové učebny a přichází ke mně spolužačka s malou bílou obálkou (ještě že neměla růžový nádech, to bych utekl). S pomrkáváním (už je to tu zase, nesnáším pomrkávající lidi) mi obálku podala. Krve by se ve mně nedořezal. Mám dojem, že jsem jí rozhodně nepoděkoval.

Asi jsem i počkal na další přestávku, než jsem ten projev citů otevřel. Děsil jsem se toho okamžiku celých 45 minut. Jak já jsem se styděl, když jsem to o samotě otvíral... Obálku jsem otevřel a byl v ní krátký dopis, jehož znění si už opravdu nepamatuju, ale shrnu vám tu centrální myšlenku: Seš kretén, Šumaři!

Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Nepsalo se tam nic nového, tohle už mi říkali i dřív. Strašně se mi ulevilo a já mohl jen s minimálním pocitem trpnosti zaplout do třídy, z níž určitě nejmíň čtvrtina věděla, kdo mi přání poslal. Ten dopis udělal konečnou a naprostou tečku za mnou a sv. Valentýnem a jsem mu za to víceméně vděčný.

Reklama