Jsem rozený jezdec, dalo by se říct. Alespoň to o mně tvrdili ve většině maštalí, kam jsem kdy chodila. Teda, když jsem byla malá, teď už mi tak nelichotí. Vždycky jsem byla ochotna vlézt prakticky na cokoliv, co mělo čtyři nohy, ať už to byl kůň, osel nebo třeba koza. I na krávu jsem si sedla – a během okamžiku ji plynulým obloukem opustila. Rodeo zkrátka bylo mým snem, na koňském hřbetě jsem prakticky vyrostla a dopravní prostředky, které neměly čtyři nohy, mě nezajímaly.

Jak šel čas, ukázalo se, že nemůžu umět všechno. Zatímco čtyřnožci mě poslouchali a prováděli pode mnou v podstatě to, co jsem chtěla, dopravní prostředky opatřené koly si naopak dělaly, co chtěly ony. Leteckých manévrů jsem za své dětství předvedla nespočet, a stejně jsem se nikdy nenaučila pořádně přistávat. Obvykle to končilo sadou půvabných odřenin, o kterých matka prohlašovala, že do svatby zarostou.

soutěž - balzám: triréma

Zatímco suchozemská neživá doprava mě neposlouchala, v autobusech a autech jsem zvracela a letadel se bála, s vodou jsem si vždycky rozuměla – lodě, od kajaku po plachetnici, se chovaly jako poslušní psíci a nějaké to vlnobití mě nemohlo rozhodit. Jen do ponorky by mne asi nikdo nedostal.

Ale ta kola pořád ne a ne zkrotit… A tak také vznikla nejšílenější jízda mého života.

Už jsem dávno nebyla škvrně, které se mohlo usadit na hřbet i většímu psovi – vážila jsem udatných pětapadesát kilogramů a měla jsem fyziognomii menší dělové koule. Což se ukázalo být poměrně zásadním. Po té, co jsem se svezla na slonovi, na velbloudovi dvouhrbém i jednohrbém, ba i na té krávě jsem se nakonec udržela, rozhodla jsem se opět jednou pro riskantní pokus. Zapůjčila jsem sobě velocipéd a vyrazila na něm do Skotska.

Jak už to se mnou a koly bývalo, ani toto, teoreticky horské, se se mnou nijak zvlášť nesžilo. Dělalo si zkrátka, co chtělo. A tak si jednoho krásného dne usmyslelo, že přestane brzdit. Naneštěstí zrovna na kamenité cestě z pořádného krpálu. A aby byla situace skutečně zajímavá, vedla stezička, po níž jsem se nekontrolovaně řítila, přímo do stádečka ovcí.

O první ovci jsem zabrzdila. Na dalších se rozplácla. A ovce se rozběhly.

Kdo kdy viděl běžet ovce, ten ví, že jsou jako obrovská, páchnoucí, řítící se masa. Rozhodně se mi nechtělo skončit pod jejich ostrými kopýtky. A tak jsem se držela. Všemi čtyřmi. Nevím, jak to dokázal Odysseus, ale pod břichem ovcí se rozhodně viset nedá. Ne dlouho. Takže jsem se nakonec s kopýtky přece jen seznámila. A nejen s kopýtky... Vyděšené ovce mě totiž po... Tedy jaksi, obojí po... A strašně to smrdělo. Tak neslavně skončila nejšílenější jízda mého života.

Zažila jste někdy nějakou zajímavou jízdu? Autem, na kole nebo vlakem?
Nebo na méně tradičním dopravním prostředku?
Jak se nejraději dopravujete? Jste milovnicí cestování v sedle?
Seděla jste na velbloudovi nebo na slonovi?
Nebo Vás vyklopil raft do rozbouřené řeky?

Napište mi o svých zážitcích s dopravními prostředky tradičními i netradičními na redakce@zena-in.cz! Můžete poslat i fotky! Nejlepší příspěvek odměním!

Reklama