Všichni odešli. Jsem doma sama. Prohlížím se v zrcadle, na sobě Evino roucho. Noo, to jsou kejty, a co ta pneumatika? A taková jsem bývala holka jako lusk ... Noo, tak lusk přímo ne, vždycky jsem měla, jak říkala babička, na čem sedět, ale jinak to ušlo. Hlavně jsem mívala ploché břicho. Ale to co tam je teď, kde se to tam vzalo? Takhle jsem vypadala už třikrát, jenže z toho se pak „vyklubali“ Honza, Martin, Katka. A teď? Leda Pepa–špek ... Dokonce už mě s ním párkrát pustili v tramvaji sednout.

Na preventivní prohlídce se na mě paní doktorka podívala přes obroučku brýlí a řekla přísně: „Příště budete mít deset kilo dole“. No dobře, na další prohlídku půjdu za dva roky (pokud mě nesklátí nějaká choroba), to zvládnu. A začnu hned. Nový život se tomu říká!

Z práce půjdu pěšky. Navečer jdu s kamarádkou cvičit. „Víš, když budeš cvičit pravidelně i doma, uvidíš ty výsledky!“

Doma koukám, v televizi právě nabízejí zázračné cvičítko. Jen tři minuty denně a bude ze mě topmodelka. Zapisuju si telefon.

Ledničku jsem nacpala zeleninou. Ve špajzce je celozrnné pečivo a müsli. Budeme jíst zdravě. Rodina vrčí.

Čtu si rozhovor s odbornicí na hubnutí. Mám si prý zapisovat všechno, co jsem snědla. A nedojídat zbytky. NO TO JE ONO! Nikdy sice nevečeřím, ale při vaření aspoň stokrát chutnám a zbytky po mých drahoušcích ve mně mizí jako v popelnici.

Je noc. Všichni už spí. Trochu si vyvětrám. Jarní vzduch osvěží mozek. Pane bože, kdo o půlnoci v tomhle baráku vaří? Místo jarního vzduchu se mi do obýváku dere libá vůně. Řízky? Ježišmarjá, co to je?

Zavírám okno, otvírám ledničku. Tak copak to tu máme? Zelenina, nízkotučné sýry, ne, to není ono. Mažu si chleba s máslem a hořčicí. S normálním máslem! Zrůdné? To je moje vzpomínka na dětství. Tohle mi dávala babička a já to milovala. Ale naši o tom nesměli vědět. Že bych si dala ještě jeden?

Ráno obloukem obcházím váhu. Dneska už ale doopravdy začnu. Hlavně ale večer nesmím větrat.

 P.S. A nebo si pořídím psa kouli, jak jsem si v pátek přečetla na Ž-in. :-)

Reklama