Nikdo nemá napsáno na čele, jestli je dobrý ve své profesi. Ani kadeřníci ne. Jak to ale poznat? Jedině na vlastní kůži a formou „pokus-omyl".

 

Léta jsem chodila k jednomu kadeřníkovi. Vlastně jsem si ho sama našla. Po špatných zkušenostech s kadeřnicemi - ženami, jsem dospěla k „logickému" závěru, že ve mně vidí potenciální konkurentku, a tudíž nemají zapotřebí mě udělat ještě hezčí, než jsou ony. Nedovedla jsem si jinak vysvětlit, že jejich výtvory mě vždycky změnily v obstarožní matronu, i když mi bylo osmnáct.

 

Už jsem tady psala, jak se na mně pomstily i ve svatební den. A to jsem potřebovala jsem „jen“ umýt vlasy a vyfoukat a na klasickém mikádu se nedalo nic zkazit. Dalo. Zapadla jsem do nejbližšího kadeřnictví a po půl hodině vypadla s helmou antického bojovníka. „Takhle se přece nemůžu vdávat..." a hodila jsem helmu pod sprchu... Totéž se opakovalo léta. Kadeřnice, úprk domů, sprcha.

 

Po těchto anabázích musíte uznat, že jsem své vlasy chtěla svěřit už jen kadeřníkovi. Konečně jsem ho našla. Potvrdila se moje teorie, že muž ostříhá ženu tak, aby se mu líbila. Vidí ji mužskýma očima, má i lepší smysl pro proporce. Je sochařem, tvůrcem.

 

Byla jsem v sedmém nebi. Když jsem se posadila do křesla a líčila svou představu, on vzal do prstů moje vlasy a hledal optimální tvar budoucího účesu. I mytí vlasů byl u něj obřad. Nedrápal mi kůži ostrými nehty, ani mě nevařil vroucí vodou jak slepici na polívku. Něžně mi masíroval hlavu měkkými bříšky prstů. Nikdy nedělal radikální změny střihu bez předchozí domluvy.

A závěrečný styling? Jedna báseň.  Žádné tužicí a lakovací berličky. Nebyly potřeba. Jeho střih byl vždycky perfektní. Usušit přes prsty a sebevědomě vyrazit.

 

Tentokrát ne domů pod sprchu, ale do ulic, mezi lidi, za kamarádkou. Nechat se hýčkat obdivnými pohledy, a užívat si pocit z nového účesu. Tak to je, podle mne, nejlepší vizitka dobrého kadeřníka. Proč teda píšu v minulém čase? Odstěhoval se z Prahy, nevděčník.

 

A já byla zase na začátku. Vlasy přerostlé, účes beztvarý, barva mdlá. Zpustla jsem a tak nezbývalo, než porušit zásadu a udělat výjimku. Svěřila jsem se kadeřnici. 
Viděla jsem ji při práci na jedné proměně naší čtenářky a věděla jsem, že se nemusím ničeho bát. Účes dopadl skvěle a Romana (tak se jmenuje ona mistryně oboru kadeřnického) poprvé vyvrátila mou teorii, že jedině kadeřníci stříhají dobře.

Reklama