No vida, tento příběh, který nám dnes poslala čtenářka s nickem Bohuša, by se klidně hodil i ke včerejšímu tématu. Všechno zlé, může být k něčemu dobré. Ale nepředbíhejme

Můj přítel mě pozval na čundr...můj první čundr, konečně prožitý a vytoužený týden se svým miláčkem, kde nás nikdo nebude rušit...!

A tak jsem ihned přiběhla do kanceláře a šéfovi oznámila, že si beru týden dovolenou-podíval se na mě udiveně a spustil zase on: „Tak na to holčičko zapomeň, teď je tolik práce, že o dovolené si můžeš nechat jen snít....a bez diskuze“! Mistr je přísný tak, že jsem sklopila uši a vycouvala z jeho dohledu a kanceláře. Byla jsem naštvaná, a tak mě nenapadlo nic lepšího než „hodit maroda“.

A tak ihned druhý den ráno jsem si to vykračovala k naší obvodní lékařce s tím, že mě pobolívá pata (ta opravdu mírně bolela)...paní doktorka nožku prohlédla a odeslala mě na ortopedii. Z ortopedie jsem putovala na RTG a po hodince, se snímkem v ruce se vracela do ordinace.

Ortoped snímek prohlížel ze všech stran a prohlásil: „Tak děvenko, je to zánět ACHILLOVY PATY a nožička musí na měsíc do sádry, takže ihned si dojdeš na sádrovnu...“ Nééééééééééé, to snad nemůže být pravda...nemohlo by to týden počkat? Žadonila jsem. „Tak to teda nemohlo, ať už jsi na sádrovně“

A tak mě nohu zasádrovali od ROZKROKU K PATĚ , do rukou vrazili dvě berle s tím, abych si šla objednat sanitku. Přes slzy jsem neviděla, byla jsem totálně nešťastná...na berlích jsem chodit neuměla, nohu jsem ohnout nesměla...!

Seděla jsem, bulela jako o život a čekala na sanitku. Asi po půl hodině saniťák zavolal mé jméno a jeli jsme domů. Ani jsem si nevšimla, kdože mě domů veze.

Když jsem přítelovi oznámila, že mám nohu v sádře, myslela jsem, že se mnou zůstane doma. Ale omyl, na čundr jel beze mě, a co víc, ještě mě tam vyměnil za novou slečnu...!

A mě zbyly jen oči pro pláč. Co třetí den pro mě jezdila sanitka a já jezdila na injekce. Po měsíci, kdy pro mě přijela sanitka na poslední injekci, jsem první zhlédla velkou kytici růží a za ní se schovával ten saniťák, co mě prvně vezl domů...“slečno, nešla byste se mnou na kafe?“ A já až nyní jsem si všimla jeho nádherných očí...a na to kafe šla. Ne zrovna, ale za týden...a pak ta jiskra přeskočila a letos to bude 16 let co jsme MANŽELÉ.

Mějte se hezky Bohuša

Milá Bohušo, tak to je moc hezký příběh.

Máte také nějakou příhodu, milé ženy-in? Týká se zlomeniny, či jiné pohmožděny, která musela jít do sádry? jak jste se sádrou potýkaly? Co vám dělalo největší potíže? Přihodila vám nějakou humornou situaci? Napište nám na redakce@zena-in.cz

 

 

 

 

Reklama