run

Moje 11letá dcera Sabina se svojí kamarádkou Kristýnou se zamilovaly do koní a vymyslely, že týden prázdnin strávíme v sedle. Moje námitky, že na koni jsem seděla poprvé před rokem, zůstaly nevyslyšeny a nářky Kristýniny mámy, že sice kdysi jezdila, ale teď sedlá maximálně tak kancelářské křeslo, jakbysmet. Co by člověk nakonec pro svoje děťátka neudělal, zvlášť když vidí jejich zklamané oči... Vybraly jsme tedy celkem obezřetně putování v sedle pro začátečníky a ujistily vedoucí, že opravdu jezdeckým umem neoplýváme. Prý žádný problém...

Byla mi přidělena kobylka Lucina, a ať si ji prý osedlám. Nikdy jsem to nedělala, ale nechtěla jsem hned vypadat jako madam z Prahy, takže jsem se snažila koníka nějak ustrojit. Jenže Lucina se rozhodla, že mě znemožní hned na začátku, a mrskala hlavou jako zběsilá, a aby to nebylo málo, šlápnula mi na nohu. S úsměvem hodného hereckého výkonu jsem neomdlela, aby se dceruška za svoji matinku nemusela stydět. Naše vedoucí Pavla, po telefonu ta milá holka, nad mým výkonem jenom zhnuseně kroutila hlavou a znuděně mi pomohla. Konečně jsme vyrazily. Matinky, holčičky a ještě asi tři šestnáctileté slečinky a samozřejmě Pavla.

Pohledem na svět, který je z koňského hřbetu nejkrásnější, jsem se kochala deset minut. Pak jsem se válela na hřbetě vlastním. Lucina se totiž polekala ptáků a já byla na zemi. Zase jsem se ovšem nezapomněla usmívat jako měsíček na hnoji, když jsem viděla protočené oči v sloup oněch krásných šestnáctiletých slečen. Vždyť to byla taková legrace... Pavla jen škodolibě prohlásila, že bude hůř. Jestli hláška patřila jim, nebo mně, to nevím, v každém případě měla pravdu.

Na místo určení jsme totiž putovaly při třicetistupňových vedrech sedm hodin bez přestávky, bez jídla a pití. Dobře, aspoň zhubnu, snažila jsem se v tom vidět něco pozitivního, když už jsem svět kolem sebe viděla v rozmazaných flecích a na rukou jsem měla mozoly, jak jsem se snažila udržet v sedle, protože jsme skoro pořád pádily klusem. Hydratovaných dětí a koní mi mohlo být akorát tak líto. Vlastně abych naší paní vedoucí nekřivdila - jednou nám dovolila zastavit na vyčůrání a dala nám dva loky vody. Taková dobrá duše... Prosily jsme o pauzu, ale prý bychom tam takhle nikdy nedojely. Proč jsme nebyly razantnější? Já jsem to ještě neříkala? Vedoucí Pavla jela většinu cesty autem...

Možná jsme mohly slézt z koně, někde ho uvázat a vzít nohy na ramena, jenže se obávám, že by nás už nikam nedonesly a Pavla by nás dohnala a jistojistě by s námi provedla něco strašlivého... a hlavně pořád jsme věřily v lepší zítřky.

A tak se mi povedlo zkusit si můj první cval. Sice nedobrovolně, Lucina se rozhodla běžet někam sama směr silnice, ale přežila jsem. Pavle se to moc líbilo a byla tak šikovná, že to stihla natočit. Na youtube se všichni pobaví.

Dorazily jsme tedy statečně do kravína, kde jsme byly ubytované. Na pozemku bývalého JZD jsme si směly postavit stany, ale předtím nás Pavla seřvala, že jsme po cestě nevyčistily koně a udidla a místo toho se šly napít. Chůzí starého kovboje jsme se tedy došouraly koně obstarat a padly za vlast. Pavla se smála. Vždyť to bylo přece k popukání vidět vyřízené pražské paninky.

V noci mi byla ve stanu strašná zima a po sedmihodinové parádní jízdě na koni jsem se cítila, jako by mě někdo spráskal a natahoval na mučicím kole. Když se mi konečně podařilo k ránu usnout, začaly kolem našich stanů proudit traktory.

Pro probdělé noci nás vzbudil Pavlin pronikavý výkřik „budíčééék“. Do deseti minut jsme musely být oblečené a v sedle. Byly jsme natolik vyřízené, že náš mozek rozkazu okamžitě uposlechnul, a ani neměl energii se bouřit. Se zalepenýma očima ospalkami a možná i hnojem (no to snad už né) jsme poslušně seděly ve stanovenou dobu na koni. Pak následovalo další seřvání – koně nemají přelakovaná kopyta, nebo co to po nás chtěla? V sedle jsme pobyly čtyři hodiny, další den už jenom tři, pak zas pět. Předposlední den nás konečně přestalo všechno bolet a mohly jsme si to aspoň trochu užít.

O komfortu v JZD snad nemusím ani mluvit. Ovšem záchod bez dveří, kam se na nás chodili dívat jako na atrakci místní muži, kteří byli nadšení, když se jim podařilo některou z nás nachytat při vykonávání potřeby, byl jen zlatým hřebem pobytu. Tak jsme radši chodily do lesa, nemyly se a smrděly nejen hnojem, ale i proto, že jsme se prostě nemyly. Nebylo kde. S Markétou jsme vymýšlely konspirační plány, jak Pavlu zabít, a nebo jak odtamtud aspoň utéct a v neposlední řadě, kdo sebere odvahu jí to pořádně nandat. Děti ale nechtěly ani o jediné možnosti slyšet. Bylo to přece takové dobrodružství.

Poslední den nás čekala zase sedmihodinová cesta zpátky. Snažily jsme se Pavlu přesvědčit, že se v autě vystřídáme. Slíbila nám to. První čtyři hodiny uběhly poměrně slušně, Pavle se ale z auta zdálo, že jedeme moc pomalu (pořád jsme „jenom“ klusaly). Máme tedy cválat. První se válela na zemi Kristýnka, Markéta hned za ní a zůstala nehybně ležet. Pavla se neobtěžovala podívat, co se stalo, a jen z auta volala, jestli je všechno v pořádku. Dostala jsem hysterický záchvat a koně se rozutekli někam do polí. Pavla nadávala, jedné z šestnáctek se podařilo koně chytit. Sabinka je musela pak udržet. Pavla dovolila jet Markétě v autě 10 kilometrů. Přežily jsme.

Dětem se to líbilo a vyprávějí to kamarádkám jako nejlepší zážitek z prázdnin. Co by člověk pro ty roztomilé ratolesti neudělal, že?

P.S.: Asi jsem rozmazlená a nejsem koňák ani tramp. Příští rok pojedu k moři.

Stalo se vám, že jste měli chuť z dovolené utéct?