Jak jsem byla streetworker

Ženy rozdávající na Hlavním nádraží prostitutkám i prostitutům kondomy. Mladí kluci obcházející místa, kde se scházejí drogově závislí, s čistými stříkačkami. To jsou streetworkeři. Být streetworkerem znamená pracovat v terénu na ulici. Být tak svým klientům co nejblíže, řešit konkrétní situace a problémy. Pomáhat tam, kde je to nejvíc třeba. Pro někoho tohle povolání možná má nádech romantiky nebo dobrodružství, ale to jsou důvody pro které se to dělat rozhodně nedá. Vím to. I já jsem byla streetworker.

Pracovala jsem v občanském sdružení Nový Prostor, tehdy ještě v Brně. Pro ty, kteří jej neznají, je to sdružení, které pomáhá, prostřednictvím prodeje časopisu, lidem na okraji společnosti začlenit se zpátky do života. Prodej časopisu je jen jedna z věcí, jak se s klienty pracuje. Je to zdroj obživy, ale i součást sociálně terapeutického programu, který učí sociálně vyloučené lidi znovu pracovním návykům. Mojí prací bylo obcházet místa s výskytem bezdomovců a dávat jim informace o projektu Nový Prostor, případně jim pomáhat zajišťovat doklady nebo nízkoprahové bydlení. Hlavně si s nimi promluvit a poradit jim, jak svou situaci řešit a nerezignovat.

Začátky byly těžké

Jako mladá holka, pár let přes dvacet, jsem možná na některé lidi působila kuriózně. Oslovte ležícího bezdomovce se slovy: „ Dobrý den, mohla bych vám pomoci?“  Začátky byly těžké. Jsem dost citlivá osoba a časté posílání do p… mě trochu mrzelo. Ceta k nim většinou vedla přes nabízené cigarety. Já, ač spíš nekuřák, jsem si kupovala skoro každý den krabičku startek bez filtru.

Postupem času jsem se naučila s nimi komunikovat a poznala jsem snad všechny brněnské bezdomovce. Formy pomoci byly různé. Odmítala jsem jejich prosby o finanční dary, protože ty jejich situaci neřeší. Snažila jsem se zapojit je do projektu Nový Prostor, aby se naučili vydělávat si sami. Nešlo samozřejmě jen o peníze, ale o to najít zpátky základní sociální návyky a ztracenou sebeúctu. Našli se i tací, kteří moji práci považovali za zbytečnou. Vždyť oni stejně pracovat nechtějí, chtějí jen chlastat a zůstat na ulici. Nepopírám, že pár takových bezdomovců je. Zdaleka ne však všichni.

Pro práci s nimi musíte pochopit jejich mentalitu, která je sice různá, ale jeden rys mají společný. Rezignace. Dobře to ilustruje jedna z mnoha příhod, které jsem při své práci zažila. Když po mě jako obvykle jeden „klient“ žádal peníze nebo alespoň cigaretu a já mu odpověděla, že má přece ruce a nohy a může si jít vydělat sám, odvětil mi, že nemá občanku a práci mu nikdo nedá. „Ale získat občanku není přece tak složité a já vám s tím ráda pomůžu,“ odpověděla jsem. Ošíval se, protože jeho naučená výmluva nenašla odezvu. „A zatím můžete pracovat pro Nový Prostor, tam žádné doklady nepotřebujete.“ Celý se rozčílil: „Do každý práce potřebuju občanku, copak to nechápeš?“ Já říkám: „Tady ne, je to práce pro všechny lidi v nouzi, bez ohledu na doklady nebo trvalý pobyt.“ Vstal, celý brunátný a začal křičet: „Ty krávo, chápeš, že já nemám občanku a nikdo mi práci nedá?“

Ještě chvíli jsme se dohadovali a pak jsem ho doprovodila do denního centra Nového Prostoru. Práci jsme mu samozřejmě dali, ale stejně nevydržel. Vymlouvat se na občanku je přece pohodlnější než pracovat. Byly ale desítky jiných, kteří vydrželi a to dávalo mé práci smysl.

Fuj – vždyť oni smrdí!

Kamarádky a rodiče často nechápali jak můžu takovou práci dělat. „Vždyť oni smrdí a ještě tě okradou nebo ti něco udělají,“ říkali. Nikdy se mi nic nestalo. Okradli mě sice už čtyřikrát, ale nikdy to nebyl nikdo z mých klientů. A že smrdí? Smrdí. Ale už jste někdy byli daleko od domova a neměli jste se kde umýt? Kde to chcete udělat? Ve veřejných sprchách nebo záchodcích? Ty ale nejsou zadarmo. Na Armádě spásy nebo Charitě? Jednou snad, ale pravidelně? I tam se platí za nocleh.

To je jeden z mýtů o bezdomovcích, které bych chtěla vyvrátit. Nesmrdí, protože by jim tak bylo dobře a nechtěli se mýt. Prostě jen nemají kde. Ale i když jsme měli v denním centru sprchu nepomohlo to úplně. Nesmrdí totiž jenom jejich těla, ale hlavně oblečení a vlasy. Jejich kouřem načichlá kůže nevoní o moc lépe ani po důkladné koupeli, to mohu dosvědčit.

Dalším mýtem je, že jsou všichni alkoholici a stejně všechen výdělek propijí. Ano, někteří. Ale je vysoké procento těch, kteří se opravdu chtějí zvednout ze dna a potřebují jen podat pomocnou ruku. Mezi klienty Nového Prostoru je jich většina. Je to hlavně proto, že do projektu se zapojí opravdu jen ti, kteří si chtějí pomoci sami.

Někdy i jejich příběhy končí happyendem

Jejich příběhy jsou často dojemné. Je tak snadné dostat se na ulici. A tak těžké dostat se z ní. Znala jsem pána, kterého v 15 ti letech zavřeli do psychiatrické léčebny se schizofrenií. Když mu bylo padesát, pustili ho ven s tím, že je vyléčený. Rodiče už neměl, ani přátele mimo ústav. Měl nějakou šanci neskončit na ulici? Neuměl ani pořádně číst, zapnou elektrickou konvici pro něj byl výkon jako pro někoho jiného řídit jeřáb. Ale byl hodný, obětavý, důvěřivý, empatický a velice slušný. Všichni klienti i kupující si ho hned oblíbili a brzy patřil mezi nejlepší prodejce. Někdo by si mohl myslet, že ho ostatní okrádali nebo ho šikanovali, protože byl „slabší“. Ani náhodou. Chránili ho a starali se o něj. Solidarita mezi těmi, kteří nemají nic je někdy větší než mezi námi „normálními“.

Další příklad solidarity a opravdového přátelství jsem zažila, když je jednomu z klientů ztratil pes, kterého velice miloval. Byl pro něj vším. Vzorně se o něj staral a můžu říct, že pes se měl lépe než jeho pán. Když se zaběhl, zhroutil se pánovi svět. Ostatní bezdomovci mu ale pomohli, všeho nechali vylepili plakáty s popisem a rozjeli se všude po městě až psa našli.

Nechci líčit práci s bezdomovci jako nikdy nekončící idylku. Musíte na to mít trochu žaludek, hodně trpělivosti a diplomatických schopností. Také jsem ztuhla, když mě jeden klient poprosil, ať ho ostříhám, že chce jít na pracovní pohovor. Pohled na jeho hlavu a vlasy prolezlé vším možným nikdy nezapomenu. Šlo mi i o život, když se jeden klient rozčílil, protože jsme ho pro jeho agresivní chování z programu dočasně vyloučili, a s nožem v ruce říkal, že mě zabije.

Neudělal to a tak jsem tady s vámi. A chci vám říct – nesuďte lidi jen podle šatů nebo zevnějšku. I za zanedbanou skořápkou se může skrývat srdce plné citu.

Dělala byste někdy streetworkera? Jaký je váš názor na bezdomovce?