O městských pověstech už byla na Ženě-in řeč v pátek a vy jste celý den posílaly svoje vlastní historky. Vraťme se ale ještě jednou ke knize PhDr. Petra Janečka, který posbíral 136 takových pověstí u nás, a ty nejzajímavější z nich okomentoval.
V knize totiž nenaleznete pouze jedinou verzi, ale pokud už byla pověst vyprávěna ve více jazycích či verzích, autor zaznamenává i odlišnosti a na nich ukazuje, jak se mění s prostředím (přece jen se nemohly některé události odehrát úplně stejně v komunistickém bloku jako ve státech západních).
Důležitá v těchto pověstech je historie a to, na co vlastně navazují. Například u legend spojených s nespoutaným sexem s neznámou ženou a nalezením nápisu psaného červenou rtěnkou na zrcadlo se zněním Vítej v klubu AIDS poukazuje Janeček na předobraz, který je poprvé zaznamenán v Bibli, kdy tajemné písmo oznamující úmrtí krále (tedy pro něj veskrze neblahou novinu) dokáže rozluštit až prorok Daniel.
Podobné je to s velkou částí všech legend, které kolují světem. Janeček poukazuje na to, že hrdiny a objekty vždy byly věci a bytosti, které nezapadaly zcela do kontextu dané společností (dříve tedy zejména bytosti nadpřirozené). Jenže vodníkům a hejkalům by dnes nikdo nevěřil, proto museli být nahrazeni někým důvěryhodnějším. Jinakost ale musela být zachována. Proto tolik historek s cizinci a s národnostními menšinami. Populární jsou také punkáči, kteří stále představují něco odpudivého a nepřirozeného. Následují narkomani a sexuální perverti (někdy pokud možno v jedné osobě).
Jako zásadní uvádí Janeček zásahy médií (třeba smyšlenou reportáž TV Nova o injekčních stříkačkách v MHD). Někdy jsou média sice opatrná a jindy dokonce „legendu“ přímo popřou, ale lidé naopak vnímají zprávu pravdivě, protože síla tištěného slova je stále značná a věta „psali to v novinách“ má stále velmi dobrý zvuk.
Kniha je rozdělena do podkapitol, které nelze než vypsat, abyste věděli, co všechno na vás čeká – můžete se těšit na hodiny společné zábavy, kdy budete číst příběhy a vzpomínat, kdo vám je poprvé a za jaké příležitosti vyprávěl.
Vrazi, úchylové a přízraky
Zákeřní cizinci
Nečekané přísady
Fauna a flóra
Sex a erotika
Alkohol a drogy
Úrazy, neštěstí a omyly
Automobil
MHD a vlak
Ve škole (rozdělena podle stupňů)
Pro pamětníky
Kanceláře a úřady
Zcela jistě si každý z nás vzpomene bez přemýšlení na legendu ke každé kapitole. Janeček všechny dostupné sesbíral od cca 150 informátorů, kteří mu psali, co kde slyšeli, a pomáhali mu pověsti setřídit. K tomu autor přidává obdobné zahraniční varianty, které vás svojí podobností překvapí – lidé jsou důvěřiví všude stejně.
Pěkný je příklad americké novinářky, která se rozhodla, že vystopuje, kdo že je autorem. Asi po patnácti vypátraných vypravěčích snahu vzdala. Dobře vymyšlený příběh se šíří jako požár, a ani tato kniha jej nemůže zbrzdit. Jako by všechny novodobé pověsti žily vlastním životem a internet jim jen přidal. Kupodivu jim přidává i tato kniha.
Vydavatelé jsou nebývalým zájmem o ni velmi mile překvapeni, protože jindy netečná média je sama kontaktují a vychází jedna recenze za druhou. Vysvětlení je nasnadě – nenajde se jediný čtenář, který by nebyl v minulosti minimálně jedním příběhem oblažen. Navíc některému i uvěřil a šířil jej dál. Ale pochybnosti hlodaly... A teď může mít každý v ruce důkaz, že on to přece říkal! A v novinách neměli pravdu!
Takže chcete-li patřit mezi ony šťastlivce, je Černá sanitka kniha přímo pro vás. A jak je to s tím kebabem a spermatem? Hádejte...
Janeček, P.: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, nakladatelství Plot (Praha 2006)
Nový komentář
Komentáře
O spermatu v kebabu jsem taky slyšela. Dokonce, že v něm bylo nalezeno sperma od 5ti různých chlapů.
sperma v kebabu ? No malcajt ...
Knížku si nekupujte. Ve snaze o autentičnost je úplně zbytečně vulgární, navíc tam často není vysvětleno pozadí historek. Ale každého jistě potěší, že některou z nich slyšel. My taky mučili spolužačku jízdou v pater nosteru, v posledním patře si sedla na bobek, protože jsme jí nakukaly, že se to nahoře obrací a na bobku že si nejmíň natluče. Tím výtahem dodnes jezdím a vždycky se u toho škodolibě chechtám, když si vzpomenu na výraz jejího obličeje, když "přežila"
chuanita: vidíš, a já myslela, že je to možný jenom v našem městě, prý tam byli i lidi z ČOI
Už nám takhle zavřeli jednu čínskou restauraci, ty otřesné záběry z kuchyně dávali i v televizi. A mně tam tak chutnalo...
Ireth: Mně to jen přišlo, jako by ses divila, že se ty jehly řeší, když z nich nákaza virem HIV nehrozí.
Navíc sterilní jehla pohozená kdekoli, bude sterilní pouze za předpokladu, že bude v originál obalu a díky tomu nebude až tolik hrozit náhodné píchnutí o ní...
Ťapina: Ale já jsem nenapsala použité, nebo sterilní, napsala jsem prostě jehly, tak mi nepodsouvej, co nebylo řečeno. Samozřejmě, že na dětských pískovištích, ale i jinde vadí jakékoli jehly, to snad dá rozum, ne? Navíc jsem psala k tématu, kdy dojde k nakažení při píchnutí se jehlou, která se prostě někde povaluje.
Někdo ale prostě rád slovíčkaří...
to s tim spermatem jsem slysela o mistnim fast-foodu s gyrosem, pizzou a podobne. Sperma udajne pridavali do dresingu...ale lidi tam chodi porad :)
kebab si dávám v Berlíně a vždy koukám jak ro dělají,knihu asi né
Ireth: A to jako kdyby na těch pískovištích byly sterilní jehly, tak by to nevadilo, ať si tam jsou?
to raději nečtu
kastnerka: chleba je pita...
Nebudu to číst. Nechci přijít o romatické představy.
Věřím, že ty příběhy v knize jsou vlastně původem pověsti, ale jak se říká, není šprochu... Věřím tomu, že vlastně díky návodu, který si někdo někde přečetl, slyšel, se našlo spousta jedinců, kteří si to pak zkusili i v reálu pro tu "srandu". Takže něco, co nám přišlo třeba emailem jako "poplašná zpráva", vlasně přestalo být poplašnou zprávou, ale mohlo se stát skutečností.
Předvapilo mě, jak se tu psalo, že se nelze nakazit nastraženou jehlou třeba v autobuse, že vir potřebuje určitou teplotu. Přitom se řeší hromada jehel na dětských pískovištích... No, minimálně žloutenka z toho být může...
Tak nevím, nevím...
Kebab a gyros je to samo, ačkoli Turci budou zarytě tvrdit, že kebab je jejich národní jídlo a a Řekové, že je to gyros, Turci jim ho ukradli... atd. Dá se dělat z jakéhokoli masa. Mimochodem, spousta řeských jídel má tureckého bratříčka - nebo naopak.
A co se hospodského zákulisí týče, tak jsem nikdy nepracovala v nějakém pouličním stánku, pouze v normálním hotelu, kde to bylo takové normální. Čisté, nikoli sterilní, nikde žádné mrtvé krysy nebo hnijící zbytky, které by někdo přemalovával na původné barvu. Co se běžně dělá, i když se to podle předpisů nesmí, tak že se věci ze švédského stolu, které se u snídaně nesní, naflákají do omáčky, salátu nebo tak. Pochopitleně ne ohlodky.
Lilinka:
vždyť už jsme si na něj všichni zvykli - by tu nebylo žádný vzrůšo - teď, když skončila VVS...
Skopové nejím a po knize se podívám,ráda si ji přečtu
po té knize se budu muset podívat
skopové jsem ještě nejedla
Šumař ještě píše pro Ženu-in?