O městských pověstech už byla na Ženě-in řeč v pátek a vy jste celý den posílaly svoje vlastní historky. Vraťme se ale ještě jednou ke knize PhDr. Petra Janečka, který posbíral 136 takových pověstí u nás, a ty nejzajímavější z nich okomentoval.

V knize totiž nenaleznete pouze jedinou verzi, ale pokud už byla pověst vyprávěna ve více jazycích či verzích, autor zaznamenává i odlišnosti a na nich ukazuje, jak se mění s prostředím (přece jen se nemohly některé události odehrát úplně stejně v komunistickém bloku jako ve státech západních).

Důležitá v těchto pověstech je historie a to, na co vlastně navazují. Například u legend spojených s nespoutaným sexem s neznámou ženou a nalezením nápisu psaného červenou rtěnkou na zrcadlo se zněním Vítej v klubu AIDS poukazuje Janeček na předobraz, který je poprvé zaznamenán v Bibli, kdy tajemné písmo oznamující úmrtí krále (tedy pro něj veskrze neblahou novinu) dokáže rozluštit až prorok Daniel.

Podobné je to s velkou částí všech legend, které kolují světem. Janeček poukazuje na to, že hrdiny a objekty vždy byly věci a bytosti, které nezapadaly zcela do kontextu dané společností (dříve tedy zejména bytosti nadpřirozené). Jenže vodníkům a hejkalům by dnes nikdo nevěřil, proto museli být nahrazeni někým důvěryhodnějším. Jinakost ale musela být zachována. Proto tolik historek s cizinci a s národnostními menšinami. Populární jsou také punkáči, kteří stále představují něco odpudivého a nepřirozeného. Následují narkomani a sexuální perverti (někdy pokud možno v jedné osobě).

Zkrátka tak jako dříve kradla děti polednice, dnes kradou děti černé sanitky a cizinci v obchoďácích. Obojí je asi tak stejně reálné.

Jako zásadní uvádí Janeček zásahy médií (třeba smyšlenou reportáž TV Nova o injekčních stříkačkách v MHD). Někdy jsou média sice opatrná a jindy dokonce „legendu“ přímo popřou, ale lidé naopak vnímají zprávu pravdivě, protože síla tištěného slova je stále značná a věta „psali to v novinách“ má stále velmi dobrý zvuk.

Kniha je rozdělena do podkapitol, které nelze než vypsat, abyste věděli, co všechno na vás čeká – můžete se těšit na hodiny společné zábavy, kdy budete číst příběhy a vzpomínat, kdo vám je poprvé a za jaké příležitosti vyprávěl.

Vrazi, úchylové a přízraky
Zákeřní cizinci
Nečekané přísady
Fauna a flóra
Sex a erotika
Alkohol a drogy
Úrazy, neštěstí a omyly
Automobil
MHD a vlak
Ve škole (rozdělena podle stupňů)
Pro pamětníky
Kanceláře a úřady

Zcela jistě si každý z nás vzpomene bez přemýšlení na legendu ke každé kapitole. Janeček všechny dostupné sesbíral od cca 150 informátorů, kteří mu psali, co kde slyšeli, a pomáhali mu pověsti setřídit. K tomu autor přidává obdobné zahraniční varianty, které vás svojí podobností překvapí – lidé jsou důvěřiví všude stejně.

Pěkný je příklad americké novinářky, která se rozhodla, že vystopuje, kdo že je autorem. Asi po patnácti vypátraných vypravěčích snahu vzdala. Dobře vymyšlený příběh se šíří jako požár, a ani tato kniha jej nemůže zbrzdit. Jako by všechny novodobé pověsti žily vlastním životem a internet jim jen přidal. Kupodivu jim přidává i tato kniha.

Vydavatelé jsou nebývalým zájmem o ni velmi mile překvapeni, protože jindy netečná média je sama kontaktují a vychází jedna recenze za druhou. Vysvětlení je nasnadě – nenajde se jediný čtenář, který by nebyl v minulosti minimálně jedním příběhem oblažen. Navíc některému i uvěřil a šířil jej dál. Ale pochybnosti hlodaly... A teď může mít každý v ruce důkaz, že on to přece říkal! A v novinách neměli pravdu!

Takže chcete-li patřit mezi ony šťastlivce, je Černá sanitka kniha přímo pro vás. A jak je to s tím kebabem a spermatem? Hádejte...

Janeček, P.: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy, nakladatelství Plot (Praha 2006)

Reklama