Už jednou jsem říkala, jak krásné vzpomínky mám na dětství a na babičku s dědou. Provází mě to celým dalším životem a snažím se tuto pochodeň předat svým vnoučatům.

 

Proto mě docela překvapilo, když moje francouzská přítelkyně takové vzpomínky nemá. A co víc. Když zůstala bez tatínka pro svoji dceru, musela ji dávat do jeslí, odkud ji vyzvedávala v 18:00 hodin. A pokud náhodou někam potřebovala jít, tak si musela zaplatit dívku na hlídání. Přitom její maminka nebydlela daleko a byla zdravá. Prostě to ve Francii není zvykem.

 

Není babička jako babička. Ruská bábuška je jiná než německá Oma, ta se liší zase od šarmantní francouzské mamisette i emancipované americké granny.

 

Již staří Čechové – ano již v historii najdeme prototyp české babičky, tehdy zvané bába – sv. Ludmila. Silná, pevná, vzdělaná. Chránila a vzdělávala svého vnuka, pomáhala mu vyznat se ve světě, zvládat úzkosti a pochybnosti…

Ve staré češtině se zachoval název bába, také pramáti a stará matka. Babičkou se rozuměla porodní bába.

V 18. století se objevily různé zdrobnělinky jako maměnky, mamičky  a tatíčkové – a místo báby – babičky.

 

Je zajímavé, že již třetí století je u nás známá knížka Boženy Němcové „Babička“. Jak je možné, že vyprávění vnučky se udrželo navzdory válkám, okupaci, zařazení mezi povinnou četbu i věk počítačů?

Božena Němcová ji psala v době svého velikého žalu – umíral její milovaný syn Hynek. Do vyprávění vložila celou duši – a citliví lidé to dodnes cítí. Co na tom, že víme, že si život na Starém bělidle přikrášlila.

 

Jak je možné, že právě v našich zemích je takový silný fenomén prarodičů?

Asi to vyplývá z historie. Většina obyvatel žila na venkově. Byl takový zvyk – když hospodář cítil, že mu ubývá sil, předal grunt svému nástupci a dobrovolně odešel na vejminek. Vyměnil svou roli vedoucí autority za roli strážce rodové tradice. Své zkušenosti a moudrost předával mladším, byl jim oporou.

Výminkáři měli dostatek času, který mohli věnovat vnoučatům, na které mladí neměli pro samou práci ani pomyšlení. Měli čas si s vnuky zazpívat, vyprávět o svém mládí, vysvětlovali různé zvyky, učili říkadla a hlavně vyprávěli krásné pověsti a pohádky.

 

I dnes, jako v minulosti, si dítě vytváří vztah k tomu dospělému, který mu věnuje čas. Který slyší na „pojď si hrát“, který se zajímá o jeho život.

Je velkou škodou, že v době velké rozvodovosti soud nezajímá vztah dítěte k prarodičům. Babička s dědou, kteří dosud hráli v životě dítěte velkou roli, se najednou ocitnou na té špatné straně. Je to rána, která sice nekrvácí, ale o to víc bolí. Dítě nikdy nepochopí, proč se rodiče rozvedli.
Pamatujme na to, že člověk, co byl v mládí zrazen a násilně  odloučen od milovaných lidí, bude vůči otřesům v životě méně odolný. Až bude za nějaký čas takové dítě agresivní, začnou se projevovat poruchy chování, začnou se rodiče ptát – kde se to v něm vzalo? No třeba tehdy, kdy nemohlo za milovanou babičkou…

 

Dostala se mi do rukou zajímavá statistika:
V NDR prošlo jeslemi 85 % všech dětí, v SSSR 40 % a u nás nikdy počet nepřekročil 25 %.
To na pomoc mladým přišly babičky – kolik mých známých přerušilo práci a staralo se o vnuky, i když si tím zmenšilo vlastně penzi.

 

Zatímco babičky v západní Evropě a USA dovádějí na plážích a v zábavních parcích, cestují, sportují, čeští prarodiče vidí svoji úlohu jinak – věnují svým vnukům čas – jako před stoletími.

 

Jaké zkušenosti s babičkami má vaše rodina?

Jak jste vyřešili po rozvodu styk s prarodiči?

     
TÉMATA:
DŮM A BYT