Už jednou jsem říkala, jak krásné vzpomínky mám na dětství a na babičku s dědou. Provází mě to celým dalším životem a snažím se tuto pochodeň předat svým vnoučatům.
Proto mě docela překvapilo, když moje francouzská přítelkyně takové vzpomínky nemá. A co víc. 
Není babička jako babička. Ruská bábuška je jiná než německá Oma, ta se liší zase od šarmantní francouzské mamisette i emancipované americké granny.
Již staří Čechové – ano již v historii najdeme prototyp české babičky, tehdy zvané bába – sv. Ludmila. Silná, pevná, vzdělaná. Chránila a vzdělávala svého vnuka, pomáhala mu vyznat se ve světě, zvládat úzkosti a pochybnosti…
Ve staré češtině se zachoval název bába, také pramáti a stará matka. Babičkou se rozuměla porodní bába.
V 18. století se objevily různé zdrobnělinky jako maměnky, mamičky a tatíčkové – a místo báby – babičky.
Je zajímavé, že již třetí století je u nás známá knížka Boženy Němcové „Babička“. Jak je možné, že vyprávění vnučky se udrželo navzdory válkám, okupaci, zařazení mezi povinnou četbu i věk počítačů?
Božena Němcová ji psala v době svého velikého žalu – umíral její milovaný syn Hynek. Do vyprávění vložila celou duši – a citliví lidé to dodnes cítí. Co na tom, že víme, že si život na Starém bělidle přikrášlila.
Jak je možné, že právě v našich zemích je takový silný fenomén prarodičů?
Asi to vyplývá z historie. Většina obyvatel žila na venkově. Byl takový zvyk – když hospodář cítil, že mu ubývá sil, předal grunt svému nástupci a dobrovolně odešel na vejminek. Vyměnil svou roli vedoucí autority za roli strážce rodové tradice. Své zkušenosti a moudrost předával mladším, byl jim oporou.
Výminkáři měli dostatek času, který mohli věnovat vnoučatům, na které mladí neměli pro samou práci ani pomyšlení. Měli čas si s vnuky zazpívat, vyprávět o svém mládí, vysvětlovali různé zvyky
I dnes, jako v minulosti, si dítě vytváří vztah k tomu dospělému, který mu věnuje čas. Který slyší na „pojď si hrát“, který se zajímá o jeho život.
Je velkou škodou, že v době velké rozvodovosti soud nezajímá vztah dítěte k prarodičům. Babička s dědou, kteří dosud hráli v životě dítěte velkou roli, se najednou ocitnou na té špatné straně. Je to rána, která sice nekrvácí, ale o to víc bolí. Dítě nikdy nepochopí, proč se rodiče rozvedli.
Pamatujme na to, že člověk, co byl v mládí zrazen a násilně odloučen od milovaných lidí, bude vůči otřesům v životě méně odolný. Až bude za nějaký čas takové dítě agresivní, začnou se projevovat poruchy chování, začnou se rodiče ptát – kde se to v něm vzalo? No třeba tehdy, kdy nemohlo za milovanou babičkou…
Dostala se mi do rukou zajímavá statistika:
V NDR prošlo jeslemi 85 % všech dětí, v SSSR 40 % a u nás nikdy počet nepřekročil 25 %.
To na pomoc mladým přišly babičky – kolik mých známých přerušilo práci a staralo se o vnuky, i když si tím zmenšilo vlastně penzi.
Zatímco babičky v západní Evropě a USA dovádějí na plážích a v zábavních parcích, cestují, sportují, čeští prarodiče vidí svoji úlohu jinak – věnují svým vnukům čas – jako před stoletími.
Jaké zkušenosti s babičkami má vaše rodina?
Jak jste vyřešili po rozvodu styk s prarodiči?
Nový komentář
Komentáře
Představa, že české ženy přejímají dobrovolně roli babiček se mi moc nelíbí. Řekla bych, že naši mladí jaksi automaticky počítají s tím, že rodiče zaskočí.Asi nejsem ten správný typ pro babičku,ale já vítám dobu, kdy se moje děti konečně osamostatní a já budu moci taky myslet na sebe,zajet si kam budu chtít a trochu si konečně užívat.Vždyť jsem celý život vychovávala své vlastní děti a finančně jsem je podporovala na studiích.Opravdu máte pocit, že člověk není na světě dvůli ničemu jinému, než pro děti a na nic nemá sám nárok?
Andula: to mi teď připomnělo jednu situaci - zná rodinu, kdy paní něchtěla děti, ale měla muže ráda a tak jedno podstoupila, dítě mělo vše, ale takovou tu lásku nee...když dítě - dcera vyrostla, byla úplně stejná, jako její matka...sex ano a ráda, ale dítě raději ne...taky vyhověla manželovi a jedno má, dítěti se věnovala, naučila jezdit na kole, lyžovat, našila hadérky....ale nějak taky to není ono...babička přinesla dárky, ale lumpárny s vnučkou - to tedy ne...a tak se taková ta citová chladnost asi ponese touto rodinou i nadále....
jindriskas: to je přesně ono, a proto mě to mrzí, že naše jediná babička je taková spíše chladnější ve vztahu k dětem.
Jako malá jsem babičku měla ráda, ale nyní mám trošku problém, bydlí ve vedlejším domě a jakmile tam alespoň jednou za den nepřijdu, je oheň na střeše... (občas opravdu chci jen zalézt a číst si...) Když někam jedu, nestačí to nahlásit rodičům, ale musím to hlásit i vedle u babičky. Myslím, že v určitém okamžiku by se babičky mohli trošku stáhnout a být jen v pozadí. Já už jsem dospělá a už nepotřebuji vodit za ručičku... Já je chápu, chtějí být užitečné, ale já jsem beran a tu hlavu si musím natlouct než něco uznám. Proto ani nejdu k babičce pro radu, když něco dělám, protože, za deset minut bych měla babičku za sebou jako dozor... Mám babičku ráda, ale potřebuji životní prostor...
Hanela: máš pravdu...ale u nás už je to taky o něčem jiném...jen že tato tradice je u nás prastará a nějak to většina v sobě ještě má...taky právě asi ti vystěhovalci - to byla vyhrocená situace, kdy celá rodina musela být zajedno...
ono dneska už u nás taky většina lidí žije ve městech, tam tedy se grunty nepředávají
a jak jsem četla pár věcí o arabském světě - tam zase jsou všechny ženy pohromadě, včetně malých chlapců, ti potom přecházejí do mužské části domu, kde na ně mají vliv muži...takže tam institut babičky taky nebude...
kubikm:
já jsem to zase tak moc nezkoumala, ale vzpomněla jsem si na knížku o švédských vystěhovalcích do Ameriky, a tam zrovna byli výminkáři
Odehrávalo se to okolo r.1850. Ale třeba teď je to jinak
Suzanne: ale jo, jasně, že nejvíc záleží na rodičích, jen někdy si říkám, že by se mi líbilo, kdyby i ta babička víc fungovala, druhou už nemáme.
Larra: fajn kombinace, říkám já - cynik
No já nevím, moje babičky byly 200km daleko, u jedné jsem trávila vždycky pár dní o prázdninách, druhou jsem jen s rodičema navštěvovala. Nijak mě to nepoznamenalo, měla jsem nádherné dětství, i když babičky byly jen jakési vzdálené osoby (takhle jsem to v dětství brala - ta první byla příšernej generál a druhá vychovávala sestřenici a mluvila jen o ní). Pak jsem tam už ani moc jezdit nechtěla, jen tak ze slušnosti. Dneska už jsou obě po smrti a paradoxně jsem měla v posledních letech velmi blízký vztah s tou, kterou jsem navštěvovala jen občas. Myslím, že je jedno, jestli jsou babičky nebo ne, jestli hlídají nebo jestli jsou daleko, důležité je, jestli má dítě kolem sebe dost lásky, lidi, které má rádo a kteří mají rádi jeho a všichni jsou spokojení.
...no a protoze skutecne deti mam moc rada,tak obcas hlidam tady 4-leteho Davida,zrovna pred 2 dny,jeho deda(muj kamarad),nemohl na schuzi ,ktera se konala ohledne naseho domu,a on se o nej stara,byla jsem s Davidem a dost jsme uzili legrace,pak mi rekl,vis....ja te mam moc rad,je to takove krasne pohlazeni na dusi slyset to od ditete..
Kdybych mohla,tak bych si vzala vsechny ma vnoucata sem....vidim je jednou za rok a stravim s nimi cas,jak jen to jde nejvic.Miluji je a oni se vzdycky na me moc tesi.Jako mala,jsem chodila do skolky,nepamatuji se,ze by me nekdo hlidal.K babicce jsem jezdivala na prazdniny a nikdy nezapomenu,jak jsem spavala na peci,romanticka vzpominka,jak jsem chodila s babickou do lesa na maliny...uz je to moc davno.
Andula: No neboj, my jsme se kvůli tomu pohádaly. Já jsem jí řekla, že malá bude chodit do školky, tak jak ostatní děti a není potřeba její každodenní péče. Zase jsem byla ta špatná. A to ještě není
na světě. Snad to nechci ani v únoru vidět, až bude 
mezi náma.
Mela jsem perfektni babicku. Rada nas hlidala, vetsinu casu travila s nama. Jeste zije, chodim tam i s detmi. Ale babicka se zacala chovat jako maly ditko, takze ji vadi, ez ji deti nedaji pusu, ze ji nezpivaji atd. Kdyz tam prijdu sama, tak zase kde mas deti. Ale na detstvi s ni, vzpominam rada.
A moje deti, maji skvelou babicku a dedecka. Dedecka, ktery prijde z prace a vezme si klidne vsechny tri vnoucata a jde s nima na prochazku. Babicka ktera dokaze vyslechnot najednou vsechny vnoucata. A jak uz tu nekdo psal, do roka jsem deti delily, ja jsem si brala Barta domu a Eliska obcas u babicky spala. Ted kdyz nekdy potrebuji a je to fakt malo, si nasi berou na spani oba dva. A jednou deti tak prosily babicku a tak si nechala na spani vsechny tri deti - moje dve a segry jednoho. Nejlepsi je, kdyz se u nasich sejdeme vsechni sourozenci a nase deti. Vetsinou je to jednou za 14dni a to pak stoji za to
sarobrouk: ale já nutně nemyslím, že dobrá babička hodná toho jména
je jen ta, která jde na mateřskou a funguje místo školky 
Zároveň si myslím, že gró péče o dítě by každopádně mělo ležet na rodičích. Jen převe jen babička bez zájmu, to je zaswe druhý extrém.
Když mi bylo 16 - 25, tak máma tvrdila, že ona jen tak občas povouzit na procházku a že matka má sedět doma s děckem a ne někde trajdat za zábavou. Že když lidi chtějí děti, tak si je mají sami hlídat. Tak jsem jí žádné vnouče nenadělila. Pak bylo období mlčení a před 30 začala, že ona bude klidně na mateřské za mě, když se mi z práce nechce. Teď je mi 31 a čekáme
a ona už plánuje, jak bude hlídat a jak až budou holčičce 3 roky, tak zůstane doma a bude se o ni starat, aby nemusela do školky.
Prostě jsme ji nechali uzrát. Někdo uzraje, když vnoučátka přijdou, protože mu to nedá a někdo se cítí prostě mladý. Někedo potřebuje opravdu dozrát s věkem.
Mám kámošku, která je 44 letá babička úžasného 3letého mudrlanta. Chodí do práce, má své zájmy a koníčky, malého pohlídá i na noc, ale není to ta babička co si je pamatujeme my. Na nějaké pletení, papuče a koláče je prostě moc mladá a čilá.
kubikm:
, ji to proste nebere. 
Ja ji bohuzel nepredelam
Andula: ani neví, o co přichází...když člověk vidí ten nepopsaný list, jak se postupně to dítě vyvíjí...jak mu šrotuje ta hlavička...a těch nápadů....to je nezapomenutelné - a musím říct i nenahraditelné
a když mi vnouček jde dát pusu a říká - babi jsi krásná, mám tě rád...tak fakt mám slzy v očích
violetta: moje máma se traky o vnoučata nedere, ne, že by jí utíkal život, ale že prý je na to moc unavená a že jednou, jednou nám to vynahradí
Rikina: a taky to může být nebezpečné...pokud se babičce udělá špatně, co bude s dětmi? nevíc to pro ně může být šok na celý život....
violetta: tak například moje sousedka je v invalidním důchodu, kvůli srdci, a hlídá děti oběma svým dcerám. Viditelně je to na ni moc, a nezvládá, ale ty její holky to nějak nevidí... a ony chodí za zábavou, ne za prací. Takže občas i nemocná babička hlídá - jistě, asi to není typický případ...