hobby

V mládí má své koníčky skoro každý. Svatba a děti za nimi ale často udělají tlustou čáru. Obstojí jen silné osobnosti, které si je dokážou obhájit. Patříte mezi ně?

Babička pletařka

Moje babička byla mistr ručních prací. Pletla, háčkovala a vyšívala tak dobře, že by se tím klidně mohla živit. Zvláště na vyšívání byla expert – její obrazy na hedvábí byste mohli směle pověsit vedle těch zámeckých. Když byla opravdu stará, už jenom pletla, protože jí nesloužily dobře oči, a tahle činnost se dá dělat i poslepu. V té době však už nikdo její výrobky nosit nechtěl, a tak vždy u televize upletla šálu, druhý den ji vypárala a třetí zase upletla. Tak se bavila až do smrti.

Její koníček ji proslavil v celém okolí, protože vyjma posledních let života pletla pro kdekoho. Stačilo si přinést vlnu. V babiččiných svetrech, vestách a dokonce i kalhotách chodila půlka jejího rodného moravského městečka. Za práci si nikdy nebrala peníze, stačil balíček kávy, čokoláda nebo třeba domácí králík. Vždycky argumentovala tím, že ji to tak strašně baví, že by byl hřích za to něco chtít. A taky říkala, že kdo nemá žádný koníček, je jeho život strašně chudý.

hobby

Zničující láska

V současnosti je to ale s koníčky trochu složitější. Dokud nemáme žádnou rodinu, živí nás rodiče a my si jenom studujeme, své záliby máme skoro všichni. Někdo náruživě sportuje, jiný maluje, třetí hraje divadlo nebo zakládá kapelu. Pak se ale zamiluje, vdá, porodí děti a to, bez čeho si dříve nedokázal představit život, se rozplyne nad hrnci s večeřemi, pračkami prádla a podepisováním domácích úkolů. „Ano, všechny holčičky touží jezdit na koni, ale jakmile přijdou první lásky, koně vymění za mladíka. Některé se k němu vrátí po letech a přivedou s sebou svoje děti,“ potvrzuje například trenér jezdectví Cyril Neumann.

Názor psychologa: „Záliby jsou v životě člověka velice důležité a každý by si měl najít něco, co je jeho srdci blízké. Lidé, kteří žádné koníčky nemají, daleko častěji podléhají depresím a stresům,“ říká psycholožka Jana Wiesnerová.

hobbyZeptala jsem se své kamarádky, vášnivé čtenářky, jak jí její koníček v životě pomohl, a ona mi jen slova psycholožky potvrdila.

Zdena, 41 let, rozvedená

Od dětství hrozně moc čtu. Někdy kvůli tomu byly dokonce průšvihy, protože jsem si nesplnila povinnosti, něco se nenaučila do školy a rodiče mi čtení zakazovali. Je pravda, že v dospělosti, kdy mám děti a chodím do práce, už nepřečtu tolik knih jako dřív, skóre se ustálilo tak na třech čtyřech kouscích do měsíce. Nikdy jsem si ale neuvědomila, jak je užitečné mít nějakou zálibu, dokud jsem se nerozváděla. Celý proces trval dva roky a byl strašně psychicky náročný. Probrečela jsem celé noci a ve dne byla tak zahlcena smutkem, zklamáním a zoufalstvím, že jsem sotva dýchala.

V té době jsem začala být na knihách přímo fyzicky závislá. Poskytovaly mi totiž jediné okamžiky, kdy jsem na své trápení nemyslela a žila život vymyšlených postav. Na tu chvíli (nebo spíš hodiny)jsem byla někdo jiný s jiným osudem. Speciálně mně dělala dobře témata o silných ženách, které se dostaly do vztahové nebo pracovní šlamastiky a dokázaly najít cestu ven. Například takové píše Joe Fieldingová. Jsem přesvědčená, že mě tenkrát knihy zachránily před zhroucením.

Květiny, soby, nebo zpěv?

Moje kolegyně novinářka se zase nadchla pro vázání a aranžování suchých květin spolu s dekorativními předměty. Absolvovala aranžérský kurz a má teď každé roční období tak nádherně vyzdobený byt, že jí to jen tiše závidím. Koupě dekorací, keramiky, košíků a vůbec všeho potřebného materiálu ji ale stojí víc, než kdyby si danou věc koupila už hotovou.

Radost se ale zaplatit nedá! Jiná moje kamarádka zase sbírá soby. Plyšové, kovové, pletené, dřevěné… má jich doma přes tři sta! Hledání dalších exemplářů po obchodech a radost z úlovku je pak prý nepopsatelná. A znám dvě další ženy, které na stará čtyřicetiletá kolena propadly zpěvu. Přihlásily se do amatérských sborů, dvakrát týdně chodí na zkoušky, koncertují v kostelích nebo třeba objíždějí domovy důchodců. Obě dvě to velice uspokojuje.

hobby

Máte nějaké koníčky, nebo vám je vzala rodina? Našly jste si nové? Co vám přinesly do života?