Mámu to pochopitelně dostalo. Asi půl roku to nemohla vůbec lidově řečeno vydejchat, chodila jen do práce a domů. Byla úplně apatická a nic ji netěšilo. Měli jsme s bráchou strach, jak to bude pokračovat. Mámino sebevědomí bylo na nule a možná ještě níž. Pořád se srovnávala s tátovou novou partnerkou a postupně se sama přesvědčovala o tom, že je stará, nudná a nezajímavá.

Abyste rozuměli – mamině je trošku přes padesát a patří k těm šťastným lidem, co vypadají tak o deset let mladší. Pracuje jako vrchní zdravotní sestra a má takovou sluníčkovou povahu, takže ji kolegové i pacienti zbožňují. A protože je navíc i profík, už ji několikrát vyslali na zahraniční stáž do Norska, do Anglie apod. Takže objektivně řečeno – nebýt tatíkova náhlého vzplanutí a následného odchodu, neměla by ke smutku asi žádný důvod. I naší pubertu přežila celkem ve zdraví …

Přišlo léto a začalo se nám zdát, že se blýská na lepší časy. Brácha měl totiž geniální nápad a pořídil mámě strašlivě roztomilé, nicméně rovněž strašlivě nevycválané štěně jezevčíka. A najednou tady byl někdo, o koho se musela starat, kdo ji donutil vycházet z bytu i o víkendech a nedovolil jí sedět pořád u televize nebo se probírat fotografickými alby naší teď už neexistující rodinky. Máma ožila, pořídila pejskovi komfortní výbavičku a při venčení tohohle chlupatého zázraku se seznámila se spoustou pejskařů. Nicméně náš otec-odpadlík nezahálel a jednoho dne zavolal mámě skvělou novinku, že ve svých skoro šedesáti bude opět tatínkem. Čekali jsem, že to bude pro mámu rána a že se zas vrátí ke smutnění. Ale naopak – zapsala se na kurz anglické konverzace, pořídila si domů počítač a každou sobotu začala chodit se dvěma stejně postiženými (myslím rozvodem) kolegyněmi do jedné taneční vinárny.

A to už se zas dostávala do formy, což jsme poznali tak, že nám barvitě líčila průběh večera, přehrávala dvoření jednotlivých pánů a prostě začala to všechno brát tak nějak s nadhledem. Největší úspěch měla s vyprávěním, jak ji k tanci vyzval asi třicetiletý mladík a odmítal jí uvěřit, že je v babičkovském věku. Ale z  tanečních večerů žádná velká láska nevznikla. Máma byla ještě pořád citově vázaná na tatíka, který už mezitím tlačil kočárek s párečkem našich nevlastních sourozenců.

Jednou jsem přišla k mámě na návštěvu a našla jsem ji, jak sedí na gauči, kouká do prázdna a v ruce drží kus papíru. V první chvíli jsem myslela, že se otec postaral zas o nějakou jobovku, třeba že čeká nějakou další sadu potomků, potažmo se nás rozhodl vystěhovat z bytu nebo tak něco. Kdepak! Máma dostala dopis od kluka (teď už spíš pána), který se jí dvořil, ještě než se seznámila s tátou. Pracovali spolu na chirurgii v chrudimské nemocnici, on byl tehdy začínající doktor před atestací a máma tam nastoupila hned po absolvování zdravotní školy. Prý to byla velká, nicméně platonická láska, ale pak se objevil náš pragmatický otec, před jehož buldočím dobýváním máma kapitulovala, a konec už znáte.

Vím, že se to nemá, ale neodolala jsem a dopis od bývalého ctitele jsem si přečetla.

"Moje drahá Lenko, nevím, zda si na mě ještě vzpomeneš. Je to už pěkných pár let, co jsme se viděli naposledy, ale nemůžu na tebe stále zapomenout. Asi si myslíš, že jsem blázen a máš snad i trochu pravdu. Jenže i po tom dlouhém čase se mi zdá, že mezi námi bylo něco, co se stává tak jednou za život…"

Co následovalo, si nechám pro sebe, dopis to byl jako z románu. V tu chvíli jsem proklela vynálezce mobilního telefonu a potažmo SMS a vzpomněla jsem si na všechny ty MILUJU TE bez interpunkce, maximálně s nějakým veselým smajlíkem od mých nápadníků, co mi kdy blikaly na displeji. V tu chvíli jsem mámě skoro záviděla. Máma pochopitelně odepsala a od té doby se jejím nejoblíbenějším člověkem stala poštovní doručovatelka, na dopisy čekala stejně netrpělivě jako malá holka na Vánoce. Po nějaké době začala i sondovat, zda pan doktor není třeba ženatý, a když zjistila, že je vdovec, docela se jí ulevilo.

Po asi půl roce se začalo schylovat ke schůzce. Máma se tomu vehementně bránila, prý si to nebude kazit, stačí jí to tak, jak to je. Největší strach měla z toho, že se mu už nebude líbit, že je z ní stará bába a že on, až ji uvidí, tak uteče. Bratr se prohýbal smíchy a sdělil jí, že pan doktor, který je zhruba ve věku jejího exmanžela asi taky nebude zrovna Alain Delon. Nakonec se podařilo rande nějak domluvit. Už týden předem byla máma nervózní, jako by to bylo poprvé v životě, co půjde na schůzku. Nakonec se rozhodla, že do toho půjde se vztyčenou vlajkou. Objednala se na kosmetiku, ke kadeřnici, koupila si nový kostýmek. Ale i když to nepřiznala, poznali jsme, že má strach.

Na ten sobotní večer asi nikdy nezapomeneme, chodili jsme vyhlížet mámu z okna jak rodiče, jejichž dcera vyrazila prvně na diskotéku. Bylo devět, deset, jedenáct a máma pořád nikde. Na mobil jsme se jí volat neodvážili, takže teď jsme byli nervózní zas my. Máma přišla chvilku po půlnoci, rozzářená, s kytkou a s jiskřičkami v očích. Zářila tak, že jsme se ani nemuseli ptát, jaké že to bylo…

P.S.: Uběhl rok a pan doktor – teda vlastně Petr – se u nás předevčírem zastavil a říkal, že s mámou o víkendu vyrazí do Krumlova. Ona zatím nic netuší, ale my s bráchou od něj víme, že prý je to dostatečně důstojné a romantické místo pro žádost o ruku…