Musím říci, že v kombinaci se zasněženými ulicemi, parky a zahradami to mělo krásné magické kouzlo. Mě to přeneslo do dětství, které jsem zažívala v sedmdesátých letech a už od rána jsme já i mí sourozenci cítili nervozitu z večera. Dneska bych to přirovnala k pocitu trémy, očekávání něčeho výjimečného, na co jsme se těšili a zároveň se trochu obávali. Protože, jak říkali máma s tátou, přece jen jsme zlobili a neposlouchali. A tak jsme byli zvědaví, jestli v punčoše od Mikuláše bude uhlí, brambory, nebo sladkosti. A protože měl Mikuláš knihu, kde měl všechno zlobení zaznamenané, věděli jsme, že nemá smysl zapírat a raději jsme si dopředu trénovali básničky a písničky a také sliby, jak se polepšíme.

657054dbe017dobrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Mám sestru a bratra, a když na to dnes s úsměvem vzpomínáme, tyto pocity jsme měli stejné. Jako sourozenci máme každý jiné povahy a moje sestra byla vždycky sígr. Zlobila, odmlouvala, vždy něco vyvedla a maminka se pak zlobila. Jednou, když nastal den D, k nám přišlo slavné trio a dneska je mi jasné, že se s nimi naše maminka domluvila, aby sestru vydusili a přiměli ji poslouchat. Jenže skoro šestiletá Helenka měla pro strach uděláno. Protože jí ve školce někdo z dětí prozradil, že to jsou převlečení známí, měla kuráž vzdorovat. Čert vypadal opravdu ďábelsky. Přes rameno měl pytel, ze kterého koukaly vycpané pískově hnědé dětské punčocháče, takže to vypadalo, že už s sebou nějaké zlobivé dítě vláčí. Helenka ale drze řekla, že se ho nebojí. Já jsem se fakt bála, a to jsem byla starší. Bylo to děsivé. (Tak to v sedmdesátkách bylo běžné, že čert, Mikuláš a anděl chodil až domů a čert občas i pobíhal po bytě, což dneska není představitelné).

Helenka ale ve své nebojácnosti odolávala čertovským povídačkám, a tak se stalo, že si ji čert vzal do náruče a odešel s ní až na ulici, že ji odnese do pekla, když mu nevěří a nechce přestat zlobit. Mikuláš s andělem tomu přihlíželi, bratr začal brečet a já měla na krajíčku taky. Helenka teprve venku na schodech začala slibovat, že bude hodná a nebude zlobit a volala anděla a Mikuláše, že jim řekne všechny básničky. A tak se taky stalo. Mikuláš nám pak rozdal punčochy s dárečky, samozřejmě tam bylo i to uhlí a brambory, ale také čokoláda a bonbony. Helenka pak poslouchala a docela dlouho trvalo, než se zase otrkala a začala zlobit.

Dodnes si tuhle historku vyprávíme. Máma bohužel nežije, ale když tu ještě byla, vždy s úsměvem říkala, že nic jiného na ni neplatilo, jen tenkrát ten čert. Helenka je dneska dospělá žena a v době dospívání sama chodila za čerta a myslím, že jednou i za anděla (s ďábelskými jiskrami v očích). Ráda rozdávala dětem dárky a hudrovala, že musí být hodné.

Naše děti jsme už takovým drastickým scénám ušetřili, buď byli Mikuláš, čert a anděl jen za dveřmi bytu nebo jsme je šli potkat ven, na ulici nebo na nějakou besídku. Naše dětství bylo v tomto jiné a včera, v zasněžené Praze jsem si na to zase vzpomněla. Na to napětí, co večer bude, až přijdou. Na roztřesené hlásky, aby se Mikulášovi naše básničky líbily. Na tu touhu po dobrodružství. Na to, jak jsme celí zvědaví vysypali punčochu s dárky. A s plnou pusou čokolády si říkali, tak za rok zase.