Poslední dobou se to všude (i na Ženě-in) jenom hemží články o roztomilých miminkách, sladkých dětičkách, šťastných maminkách nebo těhulkách.

Všechno tohle šílení se mě dotýká. Ale z jiného důvodu, než se dotýká jiných osob ženského pohlaví. Jsem zkrátka z těch, které miminka vůbec nelákají. Což má za důsledek to, že si připadám nenormální a pomalu se modlím, aby mě to jednou chytlo... Přitom jsem se svou bezdětností spokojená a představa těhotenství mi mrazí krev v žilách. Aby nedošlo k omylu - mám děti moc ráda, uznávám, že od jisté chvíle s nimi bývá ohromná zábava a jsou inspirativní až fascinující a dospěláci by se od nich měli pořád co učit. Zkrátka považuju děti za skvělé bytosti - jen nesmí být moje.

Proto jsem se rozhodla sepsat sumář všech nevýhod, které těhotenství a následně mateřství přináší. Abych tím dokázala, že pro člověka, který přemýšlí striktně logicky a realisticky, je mateřství čiré šílenství a masochismus.

Takže:

za prvé - při těhotenství je nám obvykle špatně, zvracíváme, vyrazí se nám hemeroidy, křečové žíly a všemožné neduhy, o jejichž existenci jsme dříve pouze četly v letácích farmaceutických firem (pravda, některým jedincům se toto trápení třeba vyhne - ale pravděpodobnost těchto lahůdek je vysoká)

za druhé - rychle nakyneme, naroste nám šílený břich, ze kterého nás bolí záda a kvůli kterému nelze spát na břiše, připadáme si k ničemu, chytá nás deprese z akutní neatraktivnosti, přestože nám všichni tvrdí, jak nám to sluší. Kila, která v těhotenství nabereme jdou obvykle dolů spíš hůř než líp.

za třetí - čím rychleji se blíží termín porodu, tím více se ho obáváme, nakonec, když na něj dojde, je stejně padesátkrát horší, než jsme si kdy uměly představit (zde opět můžou nastat výjimky, ale osobně teda žádnou neznám)

za čtvrté - po porodu jsme doslova vyšťavené a zůstává nám místo břicha šílená splasklina, narostou nám prsa a začne z nich vytékat mléko, všichni příbuzní a přátelé za náma lezou do porodnice, aby nás viděli v tomto nezáviděníhodném stavu a zvýšili si tím sebevědomí

za páté - s miminkem je to taky všechno jinak, než jsme si představovaly, pořád kňourá, lezou z něj pro roztomilého tvorečka zcela nepřiměřené páchnoucí tekutiny, je na nás úplně závislé a neustále vyžaduje naši přítomnost. Samo se vyprázdnit jinam než do plín dokáže nejdřív přibližně za dva roky, takže se po tuto dobu plácáme v jeho výkalech.

za šesté - sedíme doma na mateřské, čímž si brzy začneme připadat úplně "mimo mísu" a dobrá tak akorát k plotně, mužíček nám to nijak nevyvrací a v nejednom případě spíše dává najevo, že on nás živí a my neděláme nic (ano, já chápu, že je důležité si správně vybrat; ale mám podezření, že většina chlapů zmagoří, když začne naše mateřská "dovolená"; protože mi není jasné, jak jinak by se mohlo stát, že úplně báječné ženské mají mnohdy doma dobrovolně sobecké ubožáky).

za sedmé - mít dítě je extrémní zodpovědnost, nejenom že jsme povinni se o něj starat, i kdyby tu ta povinnost ze zákona nebyla, každá (normální) matka pořád chtě nechtě musí myslet alespoň v koutku duše na to, že má doma tu drobotinu (která kdovíco zrovna vyvádí, nehraje si se sporákem?, nevyklání se z okna?, kde se asi fláká a s kým?!, nefetuje?), tímto přijdeme o dosavadní svobodu, i kdybychom byly sebevíc emancipované.
Další důležitá zodpovědnost, která mi přichází na mysl je fakt, že lidé, kteří na nás zanechají největší stopy (ať v dobrém nebo ve zlém) jsou naši rodiče. A je těžké předvídat, jak naše chování (i když se chováme "normálně") zapůsobí na dítě a co na něm zanechá. Děsí mě představa, že mé dítě v dospělosti sedí u psychiatra a zjišťuje, že trpí chronickou depresí kvůli vztahu k matce...

za osmé - od chvíle, kdy malý tvoreček přijde na svět se o něj strachujeme, ve dne, v noci. Ač umístěn na konci, ze všech argumentů proti mateřství mě tenhle pálí nejvíc. Jednak - každý v životě zažil trpké chvíle - zklamání nebo zhnusení světem jako takovým, různé kopance a nezdary. Chtěla bych rozhodně všech takových zážitků svého broučka uchránit...ale to je prostě utopie. Možná jsem paranoidní... Ale mám své zkušenosti...dodneška je mi na zvracení, když si vzpomenu, jak mi někdy na prvním stupni základní školy v tramvaji padl zrak na pána, který měl "něco růžového" vytaženo z kalhot... Tenkrát jsem samozřejmě vůbec nevěděla "vo co go", jenom jsem vylítla z tramvaje a hnala se úprkem domů. Dneska už vím, že se mi mohlo taky stát něco daleko horšího. A taky vím, že úchyláků jistojistě neubývá. Narodit se mi holčička, určitě vidím úchylu za každým rohem, a to by určitě nebylo dobré ani pro mě, ani pro ni.

Nemluvě o pubertě, co jsem se já navyváděla! Co všechno se mi mohlo stát...vsadím se, že v případě, že bych měla dítě, vybaví se mi mé šílené psí kusy jako živé.

A nakonec představa, že přežiju svého potomka. Co může být horšího? NIC.

Protože sama něco jako mateřský pud zatím necítím, představuju si ho jako hlad nebo žízeň. Prostě člověk ví, že musí a že to potřebuje k životu. Předpokládám taky, že nejspíš když se ozve tento hlásek uvnitř, člověk přestane přemýšlet a jde do toho hlava nehlava. Zkrátka je to živočišná potřeba, kterou ze sebe nelze dostat nějakým rozumem.

Na žádnou z vás, která cítí mateřství jako potřebu, moje argumenty určitě nezapůsobily tak, že by se své touhy po miminku vzdala.

Stejně tak mě asi nikdo nepřesvědčí o tom, že existují rozumem podložené důvody, proč děti mít.

Ale každopádně to můžete zkusit. :)