Minulý týden jsem se zúčastnil prezentace hudebního projektu, který pořádala Škola Hrou. Že jste o tomto školském zařízení ještě neslyšeli? Jedná se o školu, kam chodí všichni rádi. Děti, rodiče i učitelé. Ale jak dlouho jim to vydrží?

Nabídka školy je bezesporu zajímavá - malá škola rodinného typu v Praze 6 Břevnově, pět tříd prvního stupně (80 dětí). Třídy neobvykle zařízené, ne tak, jak jsme zvyklí, všechno pěkně, účelně vyzdobeno (autentická díla dětí), všichni si tykají, ve třídě je maximálně 16 dětí, celých pět let se neznámkuje, angličtinu tu vyučuje společnost The Bell School, a to již od první třídy.

Inu, alternativní škola, řeknete si. Děti jsou tu stejné jako kdekoli jinde, ale mají příjemnější podmínky k tomu, aby se mohly učit. Vysoké procento dětí s vývojovými poruchami, jako na mnoha alternativních školách, ale i přes to, jsou děti připraveny tak, že mají v celorepublikových testech nadprůměrné výsledky již o rok dříve než jejich vrstevníci. A jaká je jejich úspěšnost v přijetí na osmiletá gymnázia? Nula až sto procent, to se podařilo letošním páťákům.

Škola Hrou už má jméno i tradici
Takto to funguje už od září roku 1991. Dá se říci, že zakladatelé, mezi nimiž byla i současná ředitelka Ivana Málková, chytili ten správný vítr a splnili si svůj sen, když vlastníma rukama vytvořili unikátní školu doslova na zelené louce. Kromě lidského přístupu k dětem s důrazem na komunikaci, jako první v republice začali s propagací školy i mimo výukovou oblast. Zavedli tradici zahradních slavností, užívání loga školy a jeho prezentaci na propagačních materiálech, vydávají kalendář, vánoční blahopřání, draží dětské obrazy, pořádají humanitární akce, adoptují na dálku, mají výtvarný ateliér, soukromé jesličky, pořádají prázdninové programy pro děti, tábory, jezdí na hory, publikují, pořádají výstavy, daří se jim kontaktovat s 4 Nás! významnými osobnostmi, jsou častými hosty v diskusích o školství, jsou mnohokrát za rok oslovováni rádii, televizemi i tiskem.

Zdá se, že je vše v nejlepším pořádku. O soukromou školu je zájem, všechny třídy jsou plné, děti se dobře učí, pedagogy jejich práce baví… Jako obvykle, i tady je nějaké to ale. Škola sídlí v objektu městské části Prahy 6. Tamní sociální demokracie přišla před třemi lety s návrhem postavit na části školní zahrady Dům seniorů a pod celou zahradou podzemní garáže.

Nebo raději penzion pro seniory? S garáží?
Shodou okolností s projektem přišli ve chvíli, kdy škola obdržela grant na realizaci sportovního hřiště. K jeho stavbě nebyl škole vydán souhlas, ředitelka milión vrátila magistrátu a při požadavku na odůvodnění zamítnutí stavby hřiště se náhodou přišlo na výše uvedený stavební záměr. Nastala série mnoha jednání. Trvalo to celé volební období. Mezitím se současná nájemní smlouva školy přiblížila k jejímu konci.

Nepomohly ani iniciativy občanských sdružení a vlastníků okolních domů, kteří poukazovali na nevhodnost stavby pro seniory umístěnou do areálu pěti školských zařízení, likvidaci zeleně, zhoršení podmínek bydlení… No a co? Připomínky byly prohlášeny za irelevantní. A to i ty, které podala Sekce tvaru hlavního architekta Prahy.

Škola Hrou má, zdá se, smůlu. Ale není poněkud podivné, že v tomto státě mají smůlu všechny projekty, které ukázaly svoji životaschopnost? Jak to tak vypadá, tak cokoli, co u nás dává smysl, by se mělo vymýtit, zničit a umlčet. Ono to možná bude tím, že věci, které dávají smysl, si nemohou dovolit platit tučné úplatky, po nichž by jejich účel najednou uviděli i slepí…

P.S.: Nějak jsem zapomněl na ten Hudební projekt. Byl stejný, jako na kterékoli jiné škole. Rodiče šťastní, děti spokojené, pedagogové pyšní. A o to tu přece jde, aby všechno mohlo být stejně klidné jako jinde. Nebo se pletu?
Co si myslíte o alternativních školách? Slyšeli jste o podobném problému, s jakým se potýká pražská Škola Hrou? Taky máte pocit, že každá dobrá snaha u nás musí být po zásluze potrestána?

Zeptali jsme se ředitelky Školy Hrou, jaká je současná situace.
Podařilo se mi vejít v úzký kontakt se starostou Prahy 6, Mgr. Tomášem Chalupou a jeho zástupkyní Ing. Marií Kousalíkovou. V posledním roce proběhlo mnoho intenzivních jednání, jejichž výsledkem je návrh dohody o dlouhodobé spolupráci v oblasti výchovy, vzdělávání, mimoškolních aktivit a ojedinělých projektů. Součástí této dohody je i prodloužení nájemní smlouvy na takovou dobu, která by škole umožnila plánování dlouhodobých projektů. Stvrzení této dohody a podpis smlouvy by měl proběhnout do konce května tak, aby do konce tohoto školního roku bylo jasné, zda příští školní rok je v historii posledním rokem existence Školy Hrou nebo zda je její budoucnost zajištěna.

V případě neprodloužení nájemní smlouvy neuvažuji o hledání náhradních prostor, došlo by k zániku školy a já jsem připravena v takovém případě požadovat po zastupitelích vysvětlení, proč neumožní tomuto renomovanému školskému zařízení pokračovat v činnosti, která dělá regionu čest. Pokud se týče náhradních variant, zakázala jsem si uvažovat o přesunu do jiné nemovitosti. Patnáct let jsem tvrdě pracovala, věnovala škole mnoho osobního času a veškeré finanční prostředky. Začínat totéž znovu jinde? To pro mne není motivace. Vycházím z faktu, že dle územního plánu na tomto pozemku má být školské zařízení. To zde 15 let kvalitně funguje a nabízí alternativní služby celému regionu. Nevidím žádný korektní důvod, proč by Městská část neměla mít zájem Školu Hrou nechat zde působit i nadále.

A teď pár slov k projektu.
Snažím se, aby vše, co se děti ve škole mají naučit, bylo spojeno s prožitkem. Jen tak jsou vědomosti trvalého charakteru, navíc prožité zábavnou a příjemnou formou. Máme tradici v etnických dnech. Každý rok si vybereme jednu zemi (Řecko, Peru, Británii, Japonsko, JAR, Indii…) a věnujeme se jí několik měsíců. Děti poznávají zajímavé osobnosti, historii, jazyk, tamní přírodu, zvyky… Zpravidla v květnu projekt vrcholí veřejnou prezentací všeho, co se děti dozvěděly. Občas koncepci pozměníme a věnujeme se jinému tématu např. Šachový den, Den nevidomých a letos Den Havěti.

Můj známý Vít Sázavský z Nerezu, později Neřežu, produkoval CD Havěť všelijaká. Na CD je 32 skladeb známých osobností (Suchý-Šlitr, Eben, Nohavica, Koubek, Kirschner, Lábus, Háma, Mládek…) a v každé písničce se dozvíte něco o živočiších. Dětem se písničky moc líbily, a tak jsem se rozhodli věnovat letos hudbě. druháci nás seznámili s fantazijními příběhy o vzniku hudební abecedy, prvňáci se čtvrťáky předvedli komickou parafrázi na Rusalku a Prodanou nevěstu, třeťáci natočili vtipné pojetí písničky „Lenochod“, třeťačka Ája ilustrovala píseň „Koupil jsem na trhu“, třeťanda Rozinka nám, zatančila na dřevěné desce Flamengo, páťáci předvedli divadelní klip naživo, a to hned dvou písní „Zajíc na smetaně“ a „Defilé u moře“, prvňáci se vyblbli při točení klipu na „Bleší olympiádu“ a Koubkovy „Obry“, pauzy vyplňoval páťák Kryštof vynikající hrou na klavír. Den Havěti aneb „Co je CD s Havětí, dozvíte se od dětí“ jsem měla tu čest uvádět s Alešem Hámou, děti přišel pozdravit „prý zestárlý Rumburak“ Jiří Lábus, Vít Sázavský s námi pobyl celý den s jak to je s vážeností Školy Hrou a její budoucností v této nemovitosti přišel rodičům a hostům povědět osobně pan starosta Chalupa i Ing. Kousalíková. Pedagogové se vyřádili při půjčování kostýmů a při vlastním dni, napětí jejich nervů uvolnila profesionální přirozenost všech dětí. Rodiče pořídili mnoho snímků a záznamů – většinou však smíchy a pláčem roztřesených a při odchodu dostal každý perníkový houslový klíč, který pekl kuchař Pepa a zdobila jeho manželka.

Byl to krásný den a nic nám vzpomínku na něj nemůže zkazit. Věřím, že takto unikátní a nádherná škola má v této společnosti své místo a vím, že pokud se týká mne, může se společnost dočkat v oblasti projektů a zajímavých nabídek pro veřejnost ještě velkých překvapení. Naši nejstarší absolventi jsou již dospělí lidé a začínají se do školy vracet jako zájemci o místo. Teď tedy nastává čas těšit se ze sklízení sladkých plodů a já jsem připravena se o ně podělit :-). 

Ivana Málková, ředitelka Školy Hrou 

Reklama