Vynechme variantu domácích kutilů.

Sama jsem se s takovým typem „domácího pracanta“ nikdy nesetkala a neměla jsem tedy příležitost sledovat žádného horlivého muže, který například sám od sebe a včas přidělal lustr nebo se dobrovolně chápal vrtačky k nezbytnému provrtání zdi.

 

Nedávno jsem byla svědkem úžasné scény.

Kamarádka se přistěhovala do bytu svého přítele, kde byly hlavně kvůli jejímu malému dítěti potřeba nemalé úpravy. Kupovala se pro něj postel, poličky, lampička a tak dále.

Kamarádka má vcelku štěstí, její přítel je praktický člověk, který ještě k tomu není líný.

 

Postel poskládali společně, kamarádka přiložila ruku k dílu. Byla však dlouhou dobu zvyklá žít samostatně a ohledně praktičnosti se k její osobě dá říci, že je skutečně velmi šikovná. A to byl kámen úrazu.

 

Po chvíli totiž viděla, že pokud nezasáhne, budou poličky nakřivo a pod lampičkou se bude skvět zbytečně veliká díra. Chvíli zvažovala pro a proti. Rozhodla se to risknout a promluvit, tedy rozumějte poradit…

 

„Vždycky máš nějaké připomínky, všechno musí být po tvém. Nenecháš mě nic udělat, do všeho kecáš…,“ vyslechla si od přítele. Chtělo se jí brečet, jelikož své výtky samozřejmě vznesla mírumilovně a velice opatrně. Případ sám pro sebe…

 

Jiná známá má doma typ lenochoda a mistra výmluv.

Právě přidělání lustru je pro jejího manžela obrovskou a už měsíce odkládanou těžkou prací, a tak jsou v kuchyni o žárovce. Sem tam se připomene, zanadává, že žijí jak v minulém století. Ale říkám, mistr výmluv je v tomto oboru hodný olympiády… Jistě by se dostal na „bednu“…

 

To neustálé přesvěčování a přemlouvání, a pak musí být člověk zticha a neradit. Akorát může držet lux při vrtání a poslouchat steny a vzdechy, jak moc těžkou a náročnou práci náš životodárce a živitel rodiny musí oddřít. Ach jo…

 

Nebo to doma máte jinak? Poraďte, jak na to… Jsem celá lačná vašich zkušených rad!