Foto: Shutterstock
1. Nechte dítě vybrat helmu, košík, nebo ať si kolo ozdobí samo!
Někdy stačí pro začátek maličkost – a sice, aby se dítěti líbilo jeho kolo. Kluky můžete nechat, aby si ho polepili svými oblíbenými samolepkami. Parádu rozhodně udělá i dobře zvolený zvonek, který si budou moct vybrat sami. A stejně důležitý je i výběr přilby. Je samozřejmé, že musí být bezpečná a musí s hlavou zcela splynout. Ale důležité je přihlížet i na design, aby se dítěti líbil. Je proto dobré, když si helmu vybere samo, anebo zkuste koupit jednobarevnou a dobarvit ji či polepit.
Holčičky by zase mohl potěšit hezký košík na drobnosti či na panenku. „Mně se u dcery osvědčilo dát na kolo košíček, kam si mohla vložit svoje plyšáky, a ty pak vozit na výlety. Případně se dají koupit i sedačky na kolo pro panenky – opět holčičky přirozeně motivuje vzít svoji oblíbenou panenku s sebou za dobrodružstvím,“ říká Kristýna Přibylová, maminka 3 dětí a zakladatelka profesionálních dětských tělocvičen Monkey’s Gym.
2. Na začátek volte krátké rovinky
S jízdou na kole bychom měli začínat až tehdy, kdy je na ni dítko fyzicky připravené. Určitě je dobré vybrat pro první jízdy měkčí povrch, abychom při pádech zabránili odřeninám a zraněním. Pro první jízdy volte krátké a rovinaté trasy, které děti v pohodě zvládnou. Příliš velký tlak na výkon a ujeté kilometry je totiž v počátcích od dalších jízd spolehlivě odradí. Důležitá je hlavně všeobecná pohoda, pěkné počasí a dobrá nálada dítěte i rodiče. Jízda na kole je pro dítě úplně novou zkušeností a často i první dovedností, při které musí samo držet rovnováhu a zapojit koordinaci nohou při šlapání. A to je pro většinu z nich poměrně složité. Jakmile ale malý sportovec pochopí, že na kole se na známé místo dostane rychleji a pohodlněji než pěšky, určitě ho jízda zaujme.
3. Na kole se dá i lumpačit
Možná by vaše dítě nadchlo na kole spíš lumpačit než šlapat dlouhé štreky. Podle Štěpánky Štrougalové z Baby Clubu Juklík stačí najít nějakou „klopenku“, malý „hupík“, nějaký bezpečný „sjezdík“ – a děti se na pár metrech čtverečních dokážou vydovádět celé dlouhé hodiny. A budete překvapení, kolik se toho přitom naučí.
4. Stanovte cíl
U malých cyklistů většinou neplatí, že cesta je cíl. Právě jasně stanovený konkrétní cíl jako „Jedeme k babičce, do cukrárny, na vyhlídku…“ totiž může být skvělou motivací. „A velmi často pomůže vyrazit na cestu na kole pouze jako na návratovou cestu. Ráno můžete sednout na vlak či autobus, společně s kolem se vydat někam přiměřeně daleko od bydliště a pak už frrrr rovnou za nosem domů. Zpáteční cíl je jasně daný,“ doporučuje Štěpánka Štrougalová.
5. Pozvěte na vyjížďku i kamarády
Kamarádi v motivaci pro cyklovýlet rozhodně pomohou. Rodinné výlety jsou bezva, ale pokud pojedete ve skupině s další spřátelenou rodinou s dětmi, může se chuť ke šlapání dostavit zcela sama. A pokud nejedete po frekventovaných cyklostezkách, při dětském žvatlání bude cesta odsýpat jako po másle.
Zdroj: Tiskové materiály Baby Clubu Juklík a Monkey’s Gym
Nový komentář
Komentáře
Já teda našeho prcka k tomu, aby se naučil jezdit na kole nijak motivovat nemusela. Přišel s tím sám, že by se to chtěl naučit. Původně jsem se toho chtěla ujmout já, ale nakonec ho na kole naučil jezdit manžel. Říkali jsme si, že příští rok bychom mohli uspořádat třeba nějaký společný cyklovýlet. Přecejen máme takový ten nosič kol na auto, tak by se aspoň konečně využil. :)
Manžel jezdí na horském kole několik let. Občas mluví o tom, že by začal jezdit i závodně. To by s sebou ale vzalo obrovské množství času, takže se na to moc dobře netvářím. Navíc i ty cyklodíly Nexelo něco stojí. A jak by začal jezdit na tréninky a na závody, tak by šlo kolo do kopru určitě.
já jsem začala jezdit na kole až v 7 letech a docela rychle se to naučila, děti začaly dříve -první dcera měla přídavná kolečka a pak se dlouho bála a tak další děti jsme učily rovnou bez koleček a šlo to celkem rychle a nijak zvlášť jsem je motivovat nemusela
Kolo jsem dostala až poměrně pozdě, bylo mi už 10 let. Ale zase jsem se to naučila rychle, během týdne. Pak jsem si udělala průkaz cyklisty, což se dělalo v rámci školy, na dopravním hřišti. No a pak už jsem mohla svobodně jezdit, kam mě napadlo. Do té doby, než mi to dětské kolo začalo být malé, načež ho převzala mladší sestra, a já měla smůlu. Když jsem si to něčím zasloužila, bylo mi dovoleno si půjčit otcovo kolo, na kterém jezdil do práce. Bylo velké a těžké. Nic moc. Tak jsem si ho nepůjčovala nijak často. A pak jsem se vdala, a velkou spoustu let na kolo nesedla... svoje vlastní kolo jsem si pořídila až v době, kdy mí potomci už byli dospělí. Oni pochopitelně měli napřed tříkolky a pak kola, už někdy od dvou let. Ale cyklistika je nikdy neoslovila. Uměli to, občas někam jeli s kamarády, ale bez valného nadšení, což přičítám tomu, že jsme bydleli v krajině, kde to bylo samý kopec. Ono se jinak jezdí na kole ve Středohoří a jinak v Polabí.
No a dneska už zase nejezdím. Není kde. Silnice jsou nebezpečné a dostat se někam s kolem vlakem nebo autobusem je dost problém, a motivace je taky v háji - cyklistů je moc, jet někde ve štrúdlu a pořád se někomu vyhýbat na cyklostezce, to je opruz.
Měli jsme to jednodušší. Ta přídavná kolečka, se kterými se naučila jezdit moje sestra mě tak štvala, že mi je taťka sundal. Začala jsem vyvažovat nohama a po pár sjezdech z mírného kopce k rybníku jsem začala používat šlapátka. Tedy podle našich. Já si pamatuju, že všichni už jezdili a chtěla jsem taky. Syna jsem držela za sic a běžela za ním, on narozdíl ode mě šlapal hned. Potom mi ujel a po pár stech metrech zjistil, že mamka za ním nefuní, tak zastavil. Samozřejmě všichni bez blembáku. Jezdili jsme předtím jen na tříkolce a koloběžce, a synovi jsem shodila řetěz, jenže ten lump na to přišel brzy a chtěl si mermomocí strčit prsty mezi řetěz a řetězové kolečko. V dnešní době jsou tak pěkná odrážedla pro děti a helmy, mohou drandit hned, když jim to nebudou rodiče kazit.