Jako malá jsem neměla nikdy pěkné dětství. Rodiče se mi skoro vůbec nevěnovali a já jsem vlastně celé dětství poslouchala jen jejich hádky a scény. Otec byl akoholik a každý den chodil do hospody, máma to s ním neměla vůbec lehké, a vlastně ani já…

Kdykoli jsem přišla ze školy domů, hned se slyšela jejich hádky. Asi to na mě zapůsobilo natolik, že jsem měla problémy věřit druhým lidem.

Po dokončení školy jsem dlouho nemohla najít práci, tak mě rodiče vyhodili z domu.

V tu chvíli jsem nevěděla, co se vlastně děje. Stála jsem za dveřmi se sbalenými kufry absolutně bezradná.

Přemýšlela jsem, co mám vlastně dělat, kam jít. Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu za mými přáteli, jenomže ti přede mnou zavřeli dveře a další naděje se rázem rozplynula. Ubrečená a celá promrzlá jsem nakonec skončila na nádraží, kde jsem si ustlala na lavičce a hned usnula. A tak to šlo nějaký čas pořád dokola. Bylo to strašné, bála jsem se usnout na lavičce, aby mi v noci někdo neublížil, protože na nádraží ještě k tomu v noci se scházeli divní lidé. Časem jsem si na to zvykla a bát se přestala.
Ráno jsem se převlékla ve zdejších nádražních WC záchodech, vyprala si v umyvadle špinavé věci a sušila je sušičkou na ruce. Tím samým způsobem jsem si myla i vlasy a tělo. Odpoledne jsem trávila tím, že jsem žebrala na ulici. Někteří lidé byli s penězi štědří natolik, že jsem za to měla jídlo na celý týden.
Ale časem s žebráním na ulici to nevypadalo tak dobře, proto jsem musela odjet do jiného města. Procestovala jsem skoro celou Českou republiku, někde se mi dařilo lépe, někde hůře, ale vždycky jsem to nějak přežila. Za tu dobu jsem potkala mnoho lidí a poznala jsem mnoho jejich povah, někteří se mnou hned vyběhli, někteří zase byli až tak milí, že bych to ani nečekala, ale je pravda, že takových milých lidí bylo poskromnu. Naštěstí se na mě usmálo štěstí a já potkala milého člověka.

Bylo 31. prosince 2007, kdy jsem se rozhodla, že se půjdu pobavit a hlavně oslavit Silvestra do jednoho baru. Peněz bylo o něco více než obvykle, protože jsem šetřila na to už delší dobu, a proto jsem neváhala a bavila se a tancovala až do rána už s nějakým alkoholem v sobě. Bylo kolem půlnoci, kdy jsem zapíjela Nový rok.

Potom se mi chtělo strašně spát a usnula jsem přímo v baru na sedačce. Opravdu nevím, jak dlouho jsem spala, ale vím jen to, že se mě někdo snažil probudit. Byl to asi číšník, protože pak volal majiteli baru, co má dělat. Zanedlouho přijel majitel, který se mě taky snažil vzbudit. Po chvíli už jsem se vzbudila a viděla před sebou nějakého muže, který asi hodně často chodil do posilovny. Dozvěděla jsem se, že to je majitel toho baru. Nejdřív na mě chtěl zavolat policii, ale pak jsem mu vysvětlila svoji situaci a nečekaně řekl, že mi pomůže a nechá mě bydlet u sebe. V tu  chvíli jsem nevěřila vlastním uším, celá šťastná jsem ho objala a dala mu pusu. Což jsem asi dělat neměla, protože potom si držel ode mě více odstup. Ale pak už šlo všechno rychle. Já jsem si zašla pro věci, které jsem měla schované pod plachtou o kousek dál, než byl bar. Všechno jsme nabalili do auta a jeli k němu. Ukázal mi, kde bydlí, byl to takový malý domeček kousek za městem. Večer jsme si tak povídali o všem možném – o mně i o něm.

Dozvěděla jsem se, že je rozvedený a má malou dceru, s kterou se vídává jednou za týden. Já jsem mu všechno vysvětlila ohledně toho, jaké jsem to měla doma s rodiči a že už vlastně žádný domov nemám asi půl roku. Řekl, že mě zaměstná ve svém baru a o bydlení se taky nemusím starat. Časem se náš vztah prohloubil natolik, že jsme něco víc než přátelé, ale manželé taky nejsme… zatím.

V kontaktu s rodiči nejsem, protože jsem začala nový život a hlavně bez nich. Někdy v budoucnu se za nimi možná přijedu podívat, ale zatím mě to neláká protože teď bydlím v malém domečku, chodím do práce a žiji život, o kterém jsem vždy snila...

Desnika

Tak tohleto snad není ani možné. Kamarádko, jeden by až nevěřil. Každopádně jistě nejsem sama, kdo Ti teď od srdce gratuluje. Model Tvých rodičů nechám bez komentáře, neb mu komentář snad ani netřeba. Měj se moc hezky a hodně štěstí. M.

To je nářez, co? Máte také nějaký vlastní příběh na téma: žebráci, dobráci či charita? Pište mi na redakce@zena-in.cz.

Reklama