Čtenářka, která požádala o anonymitu, popisuje, jaké jsou její vnitřní limity. Syndromy jogurtové, trnité cesty i šnekovitost, zapomnětlivost a lenost…

Do vlastního nitra raději moc nenahlížím. Jednak to nemusí být vždy zrovna hezký pohled, jednak si říkám, že je to trochu sobecké. člověk by se měla asi zamýšlet spíš nad druhými lidmi a světem kolem. Strávit celý život pitváním vlastních mindráků a skrytých motivů mi přijde zbytečné. Na druhou stranu, jak má člověk porozumět druhým, když nerozumí ani sobě? Takže se zkusím trochu zanalyzovat:
 Limit číslo jedna -  „jogurtový syndom“. V obchodě stojím i deset minut u regálu, dva kelímky jogurtu v ruce a ne a ne se rozhodnout který si vzít. Už jsem srovnala jednotkovou cenu, složení, počet přátelských bakterií, ... a pořád nevím, který je ten pravý. A to jde jen o jogurt. Když se pak mám rozhodnout o něčem opravdu důležitém, je to pro mě obrovský stres.  Nerozhodnost a nejistota, představa, že když problém zanalyzuju, tak musím dojít k nejlepšímu řešení, přesvědčení, že na správném výběru jogurtu stojí budoucnost světa. Přitom ta nejlepší rozhodnutí jsem vždy udělala, když jsem naprosto spontánně sáhla do regálu a chytla první kelímek, který mi přišel pod ruku. Ten pečlivě vybraný měl mnohdy pod víčkem plíseň, nebo se později ukázalo, že na výběru jogurtu vlastně vůbec nesejde.
Limit číslo dvě - „syndrom trnité cesty“. Jsou lidé, kteří na rozcestí vždy automaticky vykročí tou lehčí cestou. Ne tak já. Výzvy mě přitahují, takže se pravidelně plahočím na pro mě naprosto neschůdné stezce, okopávám si nohy o kameny, prodírám se houštím a hlasitě nadávám, že jsem tehdy nešla raději jinudy. Ale co se dá dělat cesty života vedou jen jedním směrem, takže už se nedá nic dělat, zatnu zuby a jdu.
Limitem číslo tři „šnekovitost“. V minulém životě jsem byla patrně hlemýžď zahradní. Do dnešní doby, která miluje rychlost a flexibilitu se moje povaha nějak nehodí. Než jsem si zvykla na novou školu, práci, město a podobně trvalo mi to vždycky výrazně déle než ostatním. Na druhou stranu jsem se vždy do cíle nakonec doplazila a cestou jsem za sebou nechávala zajíce s rychlým startem, kterým pomalu docházely síly. Takže možná že to ani limit není, kdo ví. To asi ukáže až čas.
Ostatní limity budou asi běžné - lenost, malá sebedůvěra, zapomnětlivost.... Dál už se raději do nitra nedívám, kdoví, co bych ještě objevila. Limity máme každý. Já si na ty svoje nestěžuji. Sice mi život komplikují, ale nikdy mi vlastně nezabránily dosáhnout toho, co je pro mě důležité.

Nick autorky nebyl uveden na její žádost

Děkuji vám, čtenářko, za náhled do vlastního nitra. Jsem přesvědčen o tom, že podobně to má hromada z nás. Nikdo není dokonalý a život je o tom se s těmi našimi limity prát, překonávat je a neztrácet naději, že jednou, možná, dosáhneme sami se sebou spokojenosti.

Dnešním tématem dne jsou naše vnitřní limity. To, co nám zabránilo, nebo brání stát se úspěšnými, šťastnými a spokojenými. Dokážete to pojmenovat? Najdete odvahu nahlédnout na sebe s odstupem?

Mám na mysli i limity získané výchovou? Jste schopná sama jít do restaurace, do kina, na výstavu, na plovárnu, na koncert, do hor, do společnosti? Proč ne?

Jsem si vědom, že vás žádám o pohled do vašeho nitra. A proto slibuji, že pokud mne o to požádáte, tak nezveřejním váš nick a e-mail po zveřejnění smažu tak, aby jej nikdy nikdo nedohledal.

Jsem zvědavý na to, co vás podle vašeho mínění nejvíc vnitřně omezuje. Co vám brání, nebo zabránilo v tom si splnit svůj životní sen.

redakce@zena-in.cz

Nejzajímavější příspěvek ode mne získá parfém nebo toaletní vodu do 1 500 Kč dle vlastního výběru!

Reklama