Jste-li v normě, mělo by to být jednou za 3–4 hodiny. Je-li doba kratší než 1 hodina, a jste-li přitom zdraví, máte pravděpodobně hyperaktivní močový měchýř (OAB).

Touto poruchou trpí asi jedna pětina české populace, ale dříve se tomu nepřikládal nijak velký význam. Prostě existovali lidé, kteří „museli“ častěji než ostatní. Od roku 2002 se však tato porucha konečně dostala na oficiální seznam lékařských diagnóz s přidělenými metodami léčby. I když vás podobné lapálie nezabije, významně ovlivní kvalitu vašeho života. Celý den totiž budete řešit dramatické chvíle, kdy se vám bude „chtít“, ale než doběhnete, bude někdy i pozdě. Nutkání je totiž od prvního momentu tak silné, že se to zkrátka někdy nepodaří stihnout aspoň bez malé nehody. Stres a deprese od toho odvozené si jistě dokážete představit.

Příběh pacientky

mechMilada měla problémy od mládí. Začalo to tím, že se jí začalo chtít na toaletu vždy ve chvíli, kdy přicházela domů. Stačilo dojít k zahradní brance a spustil se cirkus. V ten moment bylo nutkání tak silné, že se celá zkroutila a před lidmi hrála, že se shýbá a něco hledá v tašce. Ten trapas a ostuda, kdyby si všimli, že jí právě pod nohavicí stéká pár neudržitelných kapek. Problém byl i třesoucíma se rukama trefit klíčem do zámku, rychle proběhnout zahrádkou, vyběhnout dvě patra schodů, znovu se trefit do zámku, zout se, svlíknout kabát a doklusat k toaletní míse. V této ideální podobě se to odehrávalo málokdy. Kdo by šel za Miladou, běžně by zakopával o odhozenou a rozsypanou tašku s nákupem, u dveří koupelny na zemi válející se kabát a boty by nikde nenašel, protože ty Milada většinou zout nestihla.

Časem se ale potíže zhoršily. Lépe řečeno, zůstaly stejné, jen jich za den bylo několik. V hypermarketu během nákupu, v autobuse nebo při obchodním jednání. Milada se strašně styděla a dělala všechno pro to, aby si nikdo ničeho nevšiml. Časem začala nosit vložky bez ohledu na menstruaci, protože se jí málokterý den podařilo přijít domů se suchými kalhotkami, a v kabelce nenápadný sáček s náhradním prádlem. V období největších potíží musela zcela vyřadit nošení kalhot, protože na nich byla výmluvná skvrna k nepřehlédnutí, zato sukně skýtala možnost se bez následků převléknout do suchého i během pracovního dne.

„Připadala jsem si jako invalidní důchodce. Po čase, když se příznaky zhoršily opravdu dramaticky, jsem na jeden zátah nemohla dojet ani do práce. Na toaletu jsem chodila v maximálních 30minutových intervalech, takže jsem vlastně mohla dělat jen činnosti, které trvaly kratší dobu. Celé město jsem měla zmapované podle záchodů, věděla jsem, kam vás nechají dojít bez řečí v restauraci, znala jsem i odlehlá místa či diskrétní keříky, které lze v případě nouze použít. Někdy jsem se i se zoufalství nad sebou rozbrečela. Nakonec jsem překonala stud a objednala se na urologii. Až tam jsem se dozvěděla, že existuje diagnóza i na moje problémy. Dostala jsem léky a během dvou měsíců byly příznaky pryč. I teď se sice občas na chvíli vrátí, ale už nikdy to nebylo tak hrozné jako před léčbou,“ vypráví Milada o svých zážitcích s nemocí.  

Zkrátka úplně nemožná

Syndrom hyperaktivního měchýře má negativní vliv na společenský, fyzický, psychický, profesní a sexuální život. Člověk je ve stálém stresu a navíc se často stydí vyhledat pomoc. Potíže vznikají nesprávnou funkcí svaloviny močového měchýře, který se stahuje, i když není zcela naplněn. Většina lidí dokáže překonat pocit nucení na močení, dokud k němu není vhodná příležitost. Ne však postižení OAB.

Příznaky OAB

  • Urgence: Náhlá a nutkavá potřeba močit, kterou nelze překonat.
  • Frekvence močení je zvýšená – postižený ji pocítí nejméně osmkrát denně.
  • Urgentní inkontinence – k úniku moči dochází pro nedostatek času dojít na toaletu.
  • Nykturie: potřeba močit v noci.

Není všechno tak, jak se zdá

Ne každé časté močení však znamená, že je váš močový měchýř hyperaktivní. Lékař musí odlišit, zda nejde o stresovou inkontinenci žen, nebo zvětšení prostaty u mužů, které mohou mít podobné příznaky. Zároveň je nutné vyloučit nádorové onemocnění močového traktu, močové kamínky, infekce... Proto je nutné, aby byl pacient vyšetřen a léčen urologem.

mech

Výskyt syndromu hyperaktivního měchýře v evropských zemích

Země      Procento lidí s OAB      Počet lidí s OAB

Francie         12 %            2,89 milionů

Německo         18 %            6,46 milionů

Itálie               12 %            3,28 milionů

Španělsko       22 %            3,60 milionů

Švédsko         19 %            0,81 milionů

Velká Britanie 19 %            5,15 milionů

A to asi 40 % případů OAB zůstává stále nediagnostikováno! Nemocní většinou čekají s vyhledáním pomoci 6 až 12 měsíců od začátku příznaků. Podnětem pro vyhledání pomoci je až zhoršení příznaků, sociální problémy, poruchy spánku nebo znepokojení, že by se mohlo jednat o vážné onemocnění.

Současná terapie syndromu hyperaktivního měchýře

Pacienti se syndromem hyperaktivního měchýře vyžadují dlouhodobou léčbu, která je zbaví příznaků a zároveň nemá závažné nežádoucí účinky. Cíl terapie spočívá v tom, aby nemocní byli schopni vykonávat běžné a nezbytné aktivity bez náhlé potřeby močit.

K základní terapii hyperaktivního měchýře patří:

  • antimuskarinová léčiva (také nazývána anticholinergní)
  • změna životního stylu
  • behaviorální techniky
  • chirurgické řešení

Anticholinergní léky

V léčbě hyperaktivního měchýře jsou užívány nejčastěji. Blokují muskarinové receptory ve svalovině močového měchýře, a tím snižují jeho kontrakce. Tyto léky ale mají někdy nepříjemné vedlejší účinky jako je sucho v ústech, zácpa, rozmazané vidění, zvýšení srdeční frekvence a zhoršené soustředění, takže se nehodí pro každého.

Změna životního stylu

Mnoho pacientů omezuje příjem tekutin, a to není správné. Léčebné změny by měly spočívat v tréninku močového měchýře, jehož cílem je snížit potřebu močit jen na každé 3 až 4 hodiny.

Měchýřové pacemakery

Do zad pacienta se blízko nervu, který řídí funkci měchýře, umístí malá elektroda. Procházející elektrický proud pak ovlivňuje činnost močového měchýře.

Chirurgie močového měchýře, aplikace botulotoxinu

Užívá se v případech, kdy ostatní léčba selhala.