Jednou se každý muž probudí a hrozně se vyděsí, protože přes noc se něco stalo. Netuší, co to je. Ale určitě je to moc vážné, protože přes noc přišel o všechnu mužskou sílu.

Dokonce ani posadit se pořádně nemůže, a když to udělá, je zle. Svět se totiž točí a on už není pánem tvorstva, natož pánem sebe sama. A to je hodně zlé. Co se mnou bude? Kdo bude živit rodinu? Co si beze mě počnou? O koho se opřou? Co si beze mě počnou v práci? A co kluci v hospodě? K čemu jsem, když se nemůžu zvednout? A jsem to vůbec já? A proč nemůžu mluvit? Co se to děje? To jsou otázky, které v rychlosti proletí mužům hlavou.

Od nich je pak už jen krůček k té poslední, nejčernější myšlence. Já asi umřu! Protože co by to mohlo být jiného než umírání. Nějaká nemoc to být nemůže, protože JÁ, pán tvorstva, přece vydržím všechno! Jednou mi přece auto přejelo nohu a já ani nezamrkal! Srůstalo to tři týdny, ale svoji práci jsem zastal. Kdepak... Já určitě musím umírat.

A je to tady. Když muže zchvátí viróza, která jej dočasně omráčí, je to konec. Naprostý. Neuvažuje jako žena, která o bolesti něco ví, od té tu on přece není. Kdepak. Je tu, aby vládl! A panovníci jsou přece z boží vůle nedotknutelní! Když nás opustil Bůh, je jasné, že za chvíli přijde naše hodinka...

A to jsem toho chtěl ještě tolik stihnout! Nezasadil jsem strom! Mám jen dceru! Nikdy jsem nebyl v Rusku. Nikdy jsem nepilotoval letadlo! To je ta heroická část, která muži projede vědomě či nevědomě hlavou. Udělat všechno, co se od muže očekává, že udělá, aby byl mužem. To je ještě dobré.

Už nikdy se nebudu milovat se svojí ženou. Už nikdy nebudu cítit, jak jí voní vlasy! A co naše dceruška? Už nikdy ji nebudu vozit na ramenou! Neuvidím, jak jde do tanečních! Neuvidím, jak se vdává (to jediné mi vlastně nevadí, protože si vezme nějakého strašlivého kreténa)! Už nikdy ji nepovedu za tu její malinkatou růžovoučkou ručičku... Ano, to už je zle, to už přichází sentimentální fáze. Během ní většinou udeří horečka s novou silou, protože pochopí, že nastala její chvíle.

Po horečce, nebo i s ní, přichází manželka, které stačí jediný pohled, aby poznala nachlazení, a při prvním slově, kterým ji manžel chce připravit na nejhorší, i rýmu. Manžel ztichne, jakmile uslyší to, co mu zbylo z hlasu. Pochopitelně lítost se přetaví, když si uvědomí, že je jen troska, pouhý stín muže, kterým býval ještě včera, během několika vteřin v sebelítost. Najednou v posteli leží zpocený devadesátikilový kluk s opuchlýma očima a ucpaným nosem.

Moudrá manželka nevtipkuje na jeho účet, moudrá manželka nezlehčuje situaci! Moudrá manželka projeví lítost. Ale korektně! Žádné dojemné scény! Nechce přece, aby si ten nebožák na smrtelné posteli myslel, že se s ním už už loučí! Přílišná odměřenost zase jasně značí, že ho nikdo nemá rád a že si všichni oddechnou, až se jej zbaví! Zkrátka jako když jste na pohřbu někoho docela vzdáleného, to je přiměřené.

Pokud to dodržíte, vysloužíte si tichý obdiv, až to všechno skončí. Ale to je ještě dlouhá doba. Před ní vás ještě čeká fáze: Proč to musí trvat tak dlouho? To nemůžu umřít hned? Co jsem komu udělal, to se nedá vydržet! Zabijte mě někdo! Pak přichází fáze: Za chvíli vám umřu, tak se o mě sakra starejte, nevidíte, jak jsem nemohoucí? Ta je nepříjemná pro celé okolí. Pak nastávají ty odeznívající chvíle, kdy nic neslyšíte. Nechce s nikým mluvit. Přemýšlí, proč to neskončilo. Co ještě má na světě vykonat? Co to bylo za varování? A pak s vámi nebude mluvit dál, protože si bude připadat trapně za všechno to, co říkal a jak se choval. Ale kdo měl sakra vědět, že je to jen takhle těžké, ba přímo smrtelné nachlazení???

Takže hlavu vzhůru a rýmě zdar! Chlapi přece neumírají víckrát jak jednou (maximálně dvakrát) do roka!

TÉMATA:
ZDRAVÍ