Bydlím přímo pod magickým Vyšehradem na Novém Městě pražském.
Ráno vstanu a běžím se psem na náplavku k Vltavě. Přede mnou jsou ještě nasvícené Hradčany. Nade mnou se tyčí osvětlený majestátní Vyšehrad.
Rohlíky ke snídani koupím v pekárně, která je ve 200 let starém domě, a pak běžím do práce kolem Karlovy univerzity.
Připadá mi to absolutně normální. Den co den stejné.
Nevnímám krásu Prahy, ale jen ten stres a nezvladatelnou dopravu. Kolem Karlovy univerzity je kolona už od rána, na nábřeží stojí auta prakticky 20 hodin denně. Jsem propojena s místem, ve kterém žiji.
Jsem jeho malým článkem.
V sobotu mne navštívil můj kamarád z jižních Čech. Jelikož dorazil o víkendovém poledni, doprava byla vcelku klidná. Občas projelo nějaké autíčko a tramvaje byly odkloněné mimo, protože se opravovaly koleje.
Společně jsme prošli celým hradem. Prohlédli si podzemní kasemata, kde je uchováno několik barokních soch z Karlova mostu, Vyšehradskou bránu, románskou rotundu sv. Martina, gotický kostel sv. Petra a Pavla, hřbitov se společnou hrobkou - Slavínem, Myslbekovy sochy a hradby s místem, odkud skočil podle báje Horymír se svým koněm Šemíkem. Pak jsme prošli náplavkou podél Vltavy. Karlův most a Hradčany jsme měli před sebou jako na dlani. Naše procházka pokračovala kolem Tančícího domu na Karlovo náměstí s jeho univerzitou. Bylo krásně, bylo to fajn…
On večer odjížděl s pocitem uspokojení, že konečně zřel něco úžasného, a já zalezla do postele s průvodcem staré Prahy. Prostudovala jsem ho důkladně a uvědomila jsem si, že podle Starých pověstí českých jde o sídlo českých knížat a prvních Přemyslovců a že jedna z Krokových dcer – legendární kněžna Libuše vyřkla: „Vidím město, jehož sláva hvězd se dotýká.“
Jenže ona nepočítala s přelidněností, s nezvladatelnou dopravou a se všudypřítomným stresem.
A tak jsem v neděli vzala foťák a znovu vyrazila na Vyšehrad. Kolem mne poskakoval můj malý pes a já se snažila do svého digitálu zachytit alespoň část toho, co nám generace před námi zanechaly. Přiznávám se bez mučení, že mne dostaly podzimní barvy listů, a tak jsou historické památky schované v odstínech žluté, červené, hnědé.
Nový komentář
Komentáře
Šárko,fotky jsou velice krásné.Vždy jsem chtěla bydlet ve velkoměstě,osud tomu byl nakloněný jinak.Bydlím na maloměstě,do hor to mám pár kilometrů.Škoda,že se tak rychle rozvíjí cykloturistika a do hor jezdí čím dál tím více aut,i tam kde je zákaz vjezdu.Fotky nemám,mám je v srdci.
ve středu Prahy se pohybuju každý den, každý den chodím okolo Betlémské kaple, proplítám se uličkami na Starém městě, pracuju totiž ve firmě, která má sídlo kousek od Karlova mostu, mám moc ráda tuhle část Prahy
Vždycky jsem si přála žít v centru Prahy
Ale dnes jsem ráda, že žiju na okraji a do centra chodím jen na procházky (často a ráda
), je tam na můj vkus příliš rušno
Jo jo, Praha - matka měst... ani nepamatuju, kdy jsem byla naposled na Vyšehradě. Nebo jinde, kde to v Praze stojí za to. Budu si muset udělat výlet pro změnu do civilizace, protože do divočiny jezdím skoro pořád
Manx: To se musis jit projit pred osmou ranou
takove vylidnene Staromestske namesti ma neco do sebe 
Žila jsem v Brně a nic moc, po pár letech jsem se těšila pryč (a ne jen kvůli místnímu nacionalismu). Ale Praha, to je něco jiného, má atmosféru, je záhadná a tajemná i krásná a prosluněná, prostě
úžasná. Má pro mě stejné kouzlo, jako mé rodiště. 
Teda Šárko, ty mi mluvíš z duše. V blízkosti Vyšehradu jsem vyrostla a tak místa na fotografiích znám jako své botky. Jenže tehdy mi ta místa připadala fádní a obyčejná. Dost dobře jsem nechápala, proč tam chodí tolik lidí? Teď, kdy už skoro dvacet let bydlím v jiné pražské části, už chápu. Když přijedu za mamkou, která tam bydlí pořád, táhne mě to k Vyšehradu. Člověk potřebuje odstup, aby ocenil krásu.
svetluszka:
taky se mi Olomouc moc líbí a rada tam jezdím ... 
Občas stačí ze svého "okoukaného" bydliště na pár dní (lépe týdnů) vypadnout. Člověk to pak všechno vnímá trochnu jinak, s odstupem. Prostě občas je dobré "vybočit", aby člověk poznal co má a kde je, atd.
Přopomělo mi to, jak jsem si předloni hrála na turistu v Olomouci...
Musím říct, že je to zvláštní, ale ač jsem bydlívala jen kousek přes řeku, netušila jsem, jak krásné a magické je to místo. Zjistila jsem to až před několika lety - zcela kuriózně pro mě Nové město "objevil" Miloš Urban v knize Sedmikostelí. Ta se mi tak líbila, že jsme s manželem začali Nové město systematicky prolézat a hledat zákoutí, o kterých se v knize mluví. Stojí to za to...