drive

Snad každý z nás, kdo úspěšně složil zkoušky v autoškole, má nějaký ten zážitek, jestli ne mnoho. Málokdo si také nevzpomene na svého instruktora a jeho hlášky typu „Tu nožičku z té spojky už můžeme sundat,“ nebo „Ne, po dvojce tam pětku nerveme, uberme,“ a podobně.

Osobně si pamatuji mnohé.

Moje instruktora paní Turnerová je rázná žena, a přesto, že jsem se časem i díky ní dopracovala dokonce k řidičce z povolání (ale no taaak – letní gumy – jsou lived), moje začátky byly stejně úsměvné jako neohrabané.

Za zvlášť výživný model pokládám dnes již nepoužívaný trenažér.

Nepatřím mezi typy, které se hrnou na kolotoč a podobné atrakce, neb jsem srab. Nedělá mi to dobře.

Nepřekvapilo mě tedy, že jsem po absolvování zkušební jízdy po městě na trenažéru pozvracela výstupní stupínek a motala se jako notorik.

Rozjížděním na ručku, které dnes již samozřejmě brilantně ovládám, jsem v kopci pod Bulovkou přemístila popelnici o několik metrů směrem k zahradě blízkého domku.

Zvláště lahodné pak je si splést chladič s nádrží na olej. Ne, auto vodou nenamaže.

Klidný a rozvážný instruktor je polovina úspěchu.

Představte si, že jedete nejistě po městě ve špičce, za vámi se tvoří dlouhá kolona a do toho vám instruktorka nahlásí, že máte asi něco s kolem. „Podivně to klepe.“

Pochopitelně se vyděsíte a sešlápnete brzdu.

Řidič za vámi si vyrobí parádní otisk čela na předním skle a následně vás... „zasype chválou“.

I vystoupíte společně s instruktorkou z vozu a počnete obhlížet kolo. Kolona stojí. Řidič za vámi se vás usilovným, nepřetržitým troubením snaží přinutit, aby své auto odnesli.

S klidem Angličana se vaše instruktorka odebere k němu a s milým úsměvem praví do staženého okénka  Co kdybyste se nám na to podíval, gentlemane, já vám ten klakson klidně chvíli podržím.“

Budu couvat!

K závěrečným jízdám jsem mimo paní instruktorky vyfasovala 150 cm vysokého zavilého policistu.

„Ničeho se nebojte, paní řidičko, a v klidu se připravte k jízdě.“

Bála jsem se všeho. Bála jsem se i jeho výšky, byť byl ještě menší než já.

Srovnala jsem zrcátka, upravila sedačku a sahám po klíčku.

„Opravdu jste udělala všechno, co jste měla?“ pravil přísně.

„Ano.“

Opakoval otázku.

Opakovala jsem nejistě odpověď.

„No tak si vystupte, nepospěla jste!“ Narostl o dobrých půl metru.

„A proooč????“

„Protože jste se nepřipoutala,“ pravil zkušeně.

Hade mrňavej – projelo mi hlavou.

„BUDU COUVAT!“ Spásná myšlenka na poslední chvíli.

„V tom případě, i když nevím proč, ale… dobře.“

Prospěla jsem.

Mimochodem couvat jsem se naučila skvěle. V jednosměrkách na Vinohradech je to umění k nezaplacení.

O svých instruktorech a řidičských začátcích si dnes povídáme v denním tématu na redakce@zena-in.cz

TÉMATA:
DOMA