Snad každý z nás, kdo úspěšně složil zkoušky v autoškole, má nějaký ten zážitek, jestli ne mnoho. Málokdo si také nevzpomene na svého instruktora a jeho hlášky typu „Tu nožičku z té spojky už můžeme sundat,“ nebo „Ne, po dvojce tam pětku nerveme, uberme,“ a podobně.
Osobně si pamatuji mnohé.
Moje instruktora paní Turnerová je rázná žena, a přesto, že jsem se časem i díky ní dopracovala dokonce k řidičce z povolání (ale no taaak – letní gumy – jsou lived), moje začátky byly stejně úsměvné jako neohrabané.
Za zvlášť výživný model pokládám dnes již nepoužívaný trenažér.
Nepatřím mezi typy, které se hrnou na kolotoč a podobné atrakce, neb jsem srab. Nedělá mi to dobře.
Nepřekvapilo mě tedy, že jsem po absolvování zkušební jízdy po městě na trenažéru pozvracela výstupní stupínek a motala se jako notorik.
Rozjížděním na ručku, které dnes již samozřejmě brilantně ovládám, jsem v kopci pod Bulovkou přemístila popelnici o několik metrů směrem k zahradě blízkého domku.
Zvláště lahodné pak je si splést chladič s nádrží na olej. Ne, auto vodou nenamaže.
Klidný a rozvážný instruktor je polovina úspěchu.
Představte si, že jedete nejistě po městě ve špičce, za vámi se tvoří dlouhá kolona a do toho vám instruktorka nahlásí, že máte asi něco s kolem. „Podivně to klepe.“
Pochopitelně se vyděsíte a sešlápnete brzdu.
Řidič za vámi si vyrobí parádní otisk čela na předním skle a následně vás... „zasype chválou“.
I vystoupíte společně s instruktorkou z vozu a počnete obhlížet kolo. Kolona stojí. Řidič za vámi se vás usilovným, nepřetržitým troubením snaží přinutit, aby své auto odnesli.
S klidem Angličana se vaše instruktorka odebere k němu a s milým úsměvem praví do staženého okénka „Co kdybyste se nám na to podíval, gentlemane, já vám ten klakson klidně chvíli podržím.“
Budu couvat!
K závěrečným jízdám jsem mimo paní instruktorky vyfasovala 150 cm vysokého zavilého policistu.
„Ničeho se nebojte, paní řidičko, a v klidu se připravte k jízdě.“
Bála jsem se všeho. Bála jsem se i jeho výšky, byť byl ještě menší než já.
Srovnala jsem zrcátka, upravila sedačku a sahám po klíčku.
„Opravdu jste udělala všechno, co jste měla?“ pravil přísně.
„Ano.“
Opakoval otázku.
Opakovala jsem nejistě odpověď.
„No tak si vystupte, nepospěla jste!“ Narostl o dobrých půl metru.
„A proooč????“
„Protože jste se nepřipoutala,“ pravil zkušeně.
Hade mrňavej – projelo mi hlavou.
„BUDU COUVAT!“ Spásná myšlenka na poslední chvíli.
„V tom případě, i když nevím proč, ale… dobře.“
Prospěla jsem.
Mimochodem couvat jsem se naučila skvěle. V jednosměrkách na Vinohradech je to umění k nezaplacení.
O svých instruktorech a řidičských začátcích si dnes povídáme v denním tématu na redakce@zena-in.cz
Nový komentář
Komentáře
tak tohle je hustý........super
život píše stejně ty nejlepší zážitky