„Mamíííí, já chci křečkááá!“
„A budeš se o něj starat, Lído?“
„Jó, mami.“

Stála jsem své kamarádce, která se nechala sedmiletou dcerou neprozřetelně zatáhnout do Pet Centra, za zády, a zlomyslně jsem se usmívala. Já moc dobře vím, co se v té malé roztomilé kuličce, nevinně uždibující ze čtvrtky jablka, skrývá za bestii! Kam se na křečky hrabou žraloci nebo piraně!

Možná si řeknete, že jsem proti křečkům zaujatá. A budete mít pravdu. Ale na druhou stranu, kdo by nebyl, mít stejné zkušenosti...

Ve svých -nácti jsem byla zuřivým zachráncem všeho, co mělo čtyři nohy. V bytě nám pravidelně zimovali ježci, na posteli se sušilo seno pro stádečko morčat, v obřím akvárku trůnili dva pískomilové a tu a tam se u nás objevila i nějaká ta myš nebo potkan. Jenom křeček nikdy.

A pak jsem jednoho dne zašla do Zverimexu, nakoupit vitaminy pro svůj zvěřinec, a uviděla jsem je. Dvě malé, ještě neosrstněné kuličky, smutně se choulící v prázdném akvárku. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, křečici jsem nikde neviděla.
„Kde mají mámu?“ vznesla jsem tehdy nesmělou otázku.
„Umřela,“ pokrčila paní prodavačka rameny. „A nikomu se je nechce utopit.“

Člověk ani nemusí být dobrým znalcem lidských povah, aby pochopil, co následovalo. Oba uzlíčky neštěstí putovaly do papírové bedničky a pak ke mně domů. Následoval nákup Sunaru, glukózy a kapátka a výroba pohodlného pelíšku ohřívaného stolní lampičkou. Pokus o návštěvu veterináře jsem rovnou vzdala – ten jediný, který v Kralupech nad Vltavou v té době ordinoval, měl pověst řezníka a hlodavcům vůbec nerozuměl.

Následovalo několik dní, strávených krmením pipetou každé dvě hodiny a otíráním bříšek vlhkou buničinou, aby se prcci vykakali. Po dvanácti hodinách to menší a zřejmě slabší uzlíček vzdal. Druhý ovšem boj vyhrál – kdybych jen tenkrát věděla, jaký povahový rys to znamená, snad tu bestii vlastnoručně spláchnu do záchoda – a když povyrostl, dostal jméno Pinďa. („Kdybys mě pojmenovala Pinďa, taky tě pokoušu,“ řekl mi později můj tehdejší přítel.)

Pinďa vlastně nebyla křeček, ale křečice. Nebo ještě přesněji řečeno, samička křečíka robovského – méně známého příbuzného džungaráka. A byla to potvora všemi mastmi mazaná. Byl jí sotva měsíc, nožičky měla jako větší brouček, ale už dokázala bez problémů zdolat dvacet centimetrů skla a uprchnout z akvárka.

Těch odsunutých skříní a kuchyňských linek, těch nocí probdělých při marném číhání, až konečně vyleze, toho věčného hledání... Přidávala jsem stále důmyslnější a důmyslnější zabezpečovací mechanismy... a Piňďa nacházela stále sofistikovanější způsoby, jak utéct. Jeden za všechny – když se jí nepovedlo vylézt z akvárka vlastními silami, počkala, až pro ni sáhnu, zakousla se mi do prstu, já instinktivně cukla rukou, Pinďa se v horním oblouku pustila... a už drandila pod postel.

Jednou ovšem i na ni došlo – když jsem ji dlouhé dva dny nemohla najít, ba dokonce ani nic okousaného se nikde neobjevilo, začala jsem se bát, že někam zalezla a umřela. Skoro jsem měla pravdu – Pinďa totiž při úprku spadla do srolovaného plakátu v kartonové trubce... a v prostoru o průměru tří centimetrů trávila dlouhé dva dny snahou prokousat se ven. Když jsem ji našla, tak už jí zbýval jenom poslední kousek. A, samozřejmě, přežila to.

Po dlouhém a pohnutém životě, v průběhu kterého se stihla prožrat hromadou svetrů, vykousat díru do potahu od gauče, sníst několik filosofických spisů, nesčetněkrát mi prokousnout ruku a vůbec způsobit škodu její velikosti naprosto neúměrnou, zesnula Pinďa v blaženém spánku ve věku nedožitých tří let. Budiž jí země lehká, bestii jedné.

Měla jste někdy, nebo dokonce máte, křečka či křečíka? Jaké s nimi máte zkušenosti? Utekl vám někdy? Co všechno jste musela odsunout, abyste ho ulovila? A co stihl za tu dobu okousat? Znáte nějakého „hodného křečka“, nebo je to protimluv?

Reklama