„Mamíííí, já chci křečkááá!“
„A budeš se o něj starat, Lído?“
„Jó, mami.“
Stála jsem své kamarádce, která se nechala sedmiletou dcerou neprozřetelně zatáhnout do Pet Centra, za zády, a zlomyslně jsem se usmívala. Já moc dobře vím, co se v té malé roztomilé kuličce, nevinně uždibující ze čtvrtky jablka, skrývá za bestii! Kam se na křečky hrabou žraloci nebo piraně!
Možná si řeknete, že jsem proti křečkům zaujatá. A budete mít pravdu. Ale na druhou stranu, kdo by nebyl, mít stejné zkušenosti...
Ve svých -nácti jsem byla zuřivým zachráncem všeho, co mělo čtyři nohy. V bytě nám pravidelně zimovali ježci, na posteli se sušilo seno pro stádečko morčat, v obřím akvárku trůnili dva pískomilové a tu a tam se u nás objevila i nějaká ta myš nebo potkan. Jenom křeček nikdy.
A pak jsem jednoho dne zašla do Zverimexu, nakoupit vitaminy pro svůj zvěřinec, a uviděla jsem je. Dvě malé, ještě neosrstněné kuličky, smutně se choulící v prázdném akvárku. Ať jsem hledala, jak jsem hledala, křečici jsem nikde neviděla.
„Kde mají mámu?“ vznesla jsem tehdy nesmělou otázku.
„Umřela,“ pokrčila paní prodavačka rameny. „A nikomu se je nechce utopit.“
Člověk ani nemusí být dobrým znalcem lidských povah, aby pochopil, co následovalo. Oba uzlíčky neštěstí putovaly do papírové bedničky a pak ke mně domů. Následoval nákup Sunaru, glukózy a kapátka a výroba pohodlného pelíšku ohřívaného stolní lampičkou. Pokus o návštěvu veterináře jsem rovnou vzdala – ten jediný, který v Kralupech nad Vltavou v té době ordinoval, měl pověst řezníka a hlodavcům vůbec nerozuměl.
Následovalo několik dní, strávených krmením pipetou každé dvě hodiny a otíráním bříšek vlhkou buničinou, aby se prcci vykakali. Po dvanácti hodinách to menší a zřejmě slabší uzlíček vzdal. Druhý ovšem boj vyhrál – kdybych jen tenkrát věděla, jaký povahový rys to znamená, snad tu bestii vlastnoručně spláchnu do záchoda – a když povyrostl, dostal jméno Pinďa. („Kdybys mě pojmenovala Pinďa, taky tě pokoušu,“ řekl mi později můj tehdejší přítel.)
Pinďa vlastně nebyla křeček, ale křečice. Nebo ještě přesněji řečeno, samička křečíka robovského – méně známého příbuzného džungaráka. A byla to potvora všemi mastmi mazaná. Byl jí sotva měsíc, nožičky měla jako větší brouček, ale už dokázala bez problémů zdolat dvacet centimetrů skla a uprchnout z akvárka.
Těch odsunutých skříní a kuchyňských linek, těch nocí probdělých při marném číhání, až konečně vyleze, toho věčného hledání... Přidávala jsem stále důmyslnější a důmyslnější zabezpečovací mechanismy... a Piňďa nacházela stále sofistikovanější způsoby, jak utéct. Jeden za všechny – když se jí nepovedlo vylézt z akvárka vlastními silami, počkala, až pro ni sáhnu, zakousla se mi do prstu, já instinktivně cukla rukou, Pinďa se v horním oblouku pustila... a už drandila pod postel.
Jednou ovšem i na ni došlo – když jsem ji dlouhé dva dny nemohla najít, ba dokonce ani nic okousaného se nikde neobjevilo, začala jsem se bát, že někam zalezla a umřela. Skoro jsem měla pravdu – Pinďa totiž při úprku spadla do srolovaného plakátu v kartonové trubce... a v prostoru o průměru tří centimetrů trávila dlouhé dva dny snahou prokousat se ven. Když jsem ji našla, tak už jí zbýval jenom poslední kousek. A, samozřejmě, přežila to.
Po dlouhém a pohnutém životě, v průběhu kterého se stihla prožrat hromadou svetrů, vykousat díru do potahu od gauče, sníst několik filosofických spisů, nesčetněkrát mi prokousnout ruku a vůbec způsobit škodu její velikosti naprosto neúměrnou, zesnula Pinďa v blaženém spánku ve věku nedožitých tří let. Budiž jí země lehká, bestii jedné.
Měla jste někdy, nebo dokonce máte, křečka či křečíka? Jaké s nimi máte zkušenosti? Utekl vám někdy? Co všechno jste musela odsunout, abyste ho ulovila? A co stihl za tu dobu okousat? Znáte nějakého „hodného křečka“, nebo je to protimluv?
Nový komentář
Komentáře
My máme křečka (syrského neboli zlatého) je béžová a má dlouhý chlupy a je to náš mazlíček. Je naprosto skvělá, když jsem u počítače tak jí pouštím po stole, když už jí to nebaví, tak si jde do svých krabiček s dobrůtkama, nacpe si kapsy a jde zpátky do klece. Nevím co máte proti křečkům, jsou skvělý, pokud vám utekli pak je to vaše chyba, někteří z vás byste neměli mít žádná zvířata jak tu čtu vaše příspěvky. Křeček nesmrdí, pro křečky je speciální záchůdek se směsí co pohlcuje pachy, některý křeček tam i bobečkuje. Kočka vám zřejmě taky nechodí konat potřebu kamsi v bytě, tak to samé umí křeček, možná je chytřejší než kočka, ale museli byste mu dát prostor a na něj koukat jako na blbýho hlodavce
Ahoj, já měla kdysi taky křečka s toulavými botami, ale pokaždé jsme ho našli. až jednou- nikde nic. pak začaly mamince chřadnout kytky,tak se rozhodla,že je přesadí. a co nevidí ? mezi ohlodanými kořeny tchýniných jazyků měl hnízdo náš vypasený křeček. zdravý jak rybka. je to už pár let, nyní mám krásné vypasené inteligentní morče.ale to už je jiný příběh.
Hm... já křečky nikdy neměla, ale sestřenky jo. A spoustu další havěti, včetně psa. Ten byl lovecký, cvičený na pernatou, takže se sápal jenom po papouškovi. No a jednou takhle rodinka šla s Azorem k veterináři, kde zrovna někdo nechal výstavního peršana, že ho maj zabít, zahodit nebo nějak jinak odstranit... takže sestřenky si vymrčely kočičku. A tenhle peršan, který v zásadě vypadal jako neškodná halda chlupů, měl v sobě šelmu, protože když rodinka snídala, kocour přišel do kuchyně a nesl si jednoho křečka, teda asi půlku.
A protože měli kompletní potravní řetězec, tak kocour láskyplně lovil křečky a morčata a andulky, pes lovil kocoura.... ale kupodivu kromě toho prvního křečka mrtvých nebylo a další křečci si to nějak řekli, protože přestali utíkat.
neta22:
Křeček není ideální zvířátko a občas nadělá víc starostí než radostí. Pokud toužíte po roztomilé chlupaté kuličce, zkuste morčátko. To nikam neutíká, je trpělivé a nekouše.
Tak tohle mám za sebou
babička dala dětem kapesné na džungary
poté,co zdrhli a rozkousali,co šlo,jsem na ně nasadila kocoura.NIC
Morčata chovaly,výskyt mláďat bleskový
a když si za prodej koupily králíka,vydržel jim tak hodinu
...ona naše beaglice je číslo,jen krvavá hromadka,přešlo je to
Křečci... Je to asi rok, byla zima, takže ráno v 6hod. tma jak v pytli. Vstávám, jdu do koupelny (bydlíme v paneláku), rozsvítím a na tmavě modré dlažbě na mě čumí džungarák, já civím na něj... Pak se proberu, zjistím že nespím, křeček lítá už i po chodbě, já křičím na přítele ať kouká vstávat a pomůže mi chytit křečka. Přítel si myslel, že jsem zešílela, kde bysme vzali křečka, když máme jen činčily a potkany. Mrcha zdrhnul sousedům nad námi a přiběhl se ohřát stoupačkama k nám. A to den předtím jsem nadávala naší feně, že se motá za záchodem a na něco tam doráží... Jojo, ta už návštěvníka spatřila dřív
Nakonec jsem křečka vítězoslavně odnesla sousedům a byla ráda, že je pryč... i přesto, že škody na majetku se nekonaly 
Křečci jsou bestie, to je fakt. Ten náš byl jak piraňa, jak jsem dala prst do klece, už na něm visel.
bella-donna:
Jinak křeček mého nevlastního syna si zalezl do pytle s pracím práškem. Přežil tam několik dnů
křečka máme doma a už nám utekl, ale zase se sám vrátil. Trvalo to celkem asi 2hodiny. Jinak je moc hodný.
Koukám,že ten náš měl smůlu,že nás nenapadlo,že by mohl být někde šprajclej.jeden den to totiž vypadalo,že se do své klícky přišel vyspat a najíst.no a pak už ne,ale nenapadlo by mně,že spadne do sklenice.
Nyotaimori: nepáchnou, neutíkaj, jak už psala Petunie, každý chovatel si za své činy u křečků zodpovídá sám
My na svého Kubíka nedáme dopustit :-) je to naše mimino :-) jednou za čas jej vypustíme v obýváku proběhnout se a to je pak radosti na starém bělidle :-D všechny možný díry jsou zacpaný, takže nikam nezaleze, nekouše :-) v příštím životě chci být náš křeček
Měli jsem džungaráka, bydlel v bytě, čekal na mne, když jsem přišla z práce, panáčkoval v kuchyni, žádal potravu a velmi rád se vozil při luxování na hubici... když se neluxovalo, vzal zavděk i smetákem
sledoval s námi i TV - zalezl mi pod tričko a vykukoval z výstřihu 
Nidky jsem netušila, že obecně panuje taková averze vůči křečkům...měli jsme jich doma několik a snad kromě nečekané "úrodičky" mláďat s nimi nebyly žádné problémy, naopak strašně ráda na ně vzpomínám. S křečky je děsná psina. Za problémy s útěkem si podle mě může každý chovatel kvůli své neopatrnosti - nám utekl křeček jen jednou a byla to naše blbost, při úklidu kuchyně jsme přenesli terárko do obýváku a v průvanu se do něj dostala záclona, po který křečkoun vyšplhal a asi den nebo dva se nedal chytit a vegetoval kdesi pod nábytkem. Křečkům ale každopádně zdar, jsou boží
Amálie: asi ne, já měla zahrádku a záhony a slimejše jsem nosila na nedalekou louku, tohle má chudinka bohužel po mně. Vynáším i pavouky
No, taky jsme měli křečky ..mimo jiné havěti
..a křeček Jeremiáš byl velmi vychovaný, nic nerozhryzal ani na svých výletech, na které se vydával z terárka. Prošmejdil byt a zase se sám poslušně do terárka vrátil. Když už byl starší, nedokázal sám vylézt zpět, tak vždy seděl u terárka a čekal až si ho někdo z páníčků všimne a dá ho domů 
..nekecám .. celý zlatý, delší srst, džungarák to nebyl
Z_U_Z_U: pšítel slimáček
Z_U_Z_U: Slimáky nakládáme do soli, aby se rychle rozpustili a mohli jsme je vylejt do kanálu. Vyřiď synkovi, že kdyby si pěstoval domácí zeleninku a slimák mu na ní chodil, bylo by po pšátelství.
