Nechtěla bych být učitelka. Opravdu. Od té doby, co se nesmí používat fyzické tresty, totiž na děti nic neplatí. A to školkou počínaje. A že je máme vychovávat příkladem? To by možná fungovalo, kdyby těch pár facek nepotřebovali i rodiče. A známky? Na ty se v dnešní moderní výchově nehledí. Za chvíli stejně bude veškerá klasifikace verbální. A to si zkuste, napsat některým maminkám, že jejich Vašíček mluví hůř než dlaždič, je drzý, mlátí spolužáky židličkou, uprostřed hodiny poslouchá mp3 přehrávač a na učení kašle. A to byl prosím příklad z praxe.

Pepř a sůl, tak se na ně musí!
Ale v Polsku na to kápli. Pohlavkovat děti prý nesmí, tak je trestají jinak. Za sprosté slovo lžička soli s pepřem, za kouření lahvička oleje. A prý to zabírá. Děti si tak uvědomí, že „ubližovat mluvě je rouhání“, tvrdí paní ředitelka Ewa Źwiklová. Přitom nejde o žádné „prcky“, tyhle středověké metody prý zavedli na gymnáziu v Lodži. (Zdroj: Expres)

Vypláchni si ústa!
Vzpomínáte? V Čechách se vymývala pusa mýdlovou vodou. Nebo zalepovala leukoplastí. V mírnějších dobách se pak za vulgarismy dřepovalo a klikovalo. Poslední opatření mělo dokonce dvojí pozitivní účinek – jeden si řádně rozmyslel vypustit nějakou tu sprosťárnu z úst a když už, tak si alespoň zlepšil kondici.

Největší tragédie je nejednotná výchova
„Pokud rodiče nevybudují u dítěte respekt k autoritě, učitelé často nic nezmůžou,“ tvrdí psycholožka Mgr. Alena Jeníková. „Největší tragédií je nejednotná výchova. Otec je například přísný, ale matka dítěti ustupuje. To se pak naučí, že pravidla není potřeba dodržovat.“

Hlavně nenápadně
I v Čechách učitelé zákaz fyzického násilí často obcházejí. Když nesmějí dítě uhodit, tak ho alespoň bolestivě chytnou. Někteří se stávají mistry v nenápadném působení bolesti. Ještě ošemetnější je ale psychické týrání – především ponižování před spolužáky. „Naneštěstí na podobné nátlakové metody reagují především problémové děti, které často „zlobením“ řeší jiné potíže,“ varuje Jeníková. „Děti se sociopatickým chováním, tedy ty skutečně obtížně zvládnutelné, podobné metody nereflektují.“

Zpět do středověku?
A teď babo raď, chtělo by se říct. Vrátit se zpátky k rákosce, ukazovátku a klečení na hrachu? Jenže co když nám do pak „děti“ začnou vracet? U některých si to snadno dokážu představit. A takový třináctiletý výrostek už nemusí být žádný drobeček.

„Fyzické násilí není řešením,“ odmítá Jeníková návrat do středověku, „i když plácnutí ve správnou chvíli může mít pozitivní výchovný účinek. Účelem ovšem nikdy nesmí být působit bolest. Fyzické i psychické tresty mají smysl pouze tehdy, když přichází od respektované autority – a pak nemají být nijak drastické, mají pouze symbolický význam. Pokud ovšem nemá dospělý u dítěte autoritu, nepomůže žádné násilí. Naopak, nakonec se obrátí proti nám. Současná situace tedy vyžaduje především spolupráci rodičů, učitelů, a v problematických případech i odborníků – psychiatrů a psychologů.“

Názor dětské psychiatričky na trestání dětí.

Byla jste někdy trestána za to, co jste řekla? Třeba vyplachováním pusy? Myslíte, že podobné tresty mají význam? Co říkáte na „polské řešení“? Mělo by se zavést i na našich školách? Byli pro Vás učitelé autoritou? Co Vás jako dítě dovedlo přimět k poslušnosti? Platily na Vás tresty? Nebo něco jiného?

Hlasujte v anketě na hlavní straně!

Reklama