„Ťatová majintá a už stooojí!“ zašveholí vrátná na mého syna. Po otci elf, po matce skřet. Snad se z toho do puberty dostane. „To je kluk,“ povídám, zatímco pan Myš vzdoruje vichřici u mého kolene a křečovitě se drží mojí nohavice. Vrátná si vezme minci a podá mi klíček. Na dřevěném soudečku je vypálená trojka. „Do sprch nahatý!“ ječí za mnou a pokračuje ve vyprávění o svém 84 hodin dlouhém porodu bledé slečně s bříškem. „Málem jsem umřela já i dítě!“ vygraduje vyprávění s drbáním na teplákách. Než se slečna tiše sveze na zem, naložím batoh, špunta, klíč, boty a třetí rukou otevřu dveře šatny.

 

Mám dojem, že kolem mě proběhla holčička s ručníkem a plavkami. Paní stíhající holčičku do foyer je úplně nahá. Odmykám skříňku číslo tři, zatímco pan Myš vytahuje z batohu jednu věc za druhou a snaží se je napasovat do cizí skříňky. „Ga ga!“ konstatuje chlapeček vedle a strká jejich klíč do našeho batohu. Dáma naproti se ohýbá do své skříňky a mezi police mojí skříňky umisťuje svoje pozadí. Naštěstí její holčička v rozkošném svetříčku právě vbíhá do sprchy a její maminka rychle uvolňuje police.

 

„My jsme to taky měli řídký!“ vypráví zaujatě maminka vedle své kamarádce. „Nejdřív jsme blinkali a pak jsme měli i bobečky, viď?“ Oba se na ni se synem vyděšeně podíváme a pan Myš ucedí s uzávěrem šamponu v zubech: „Dláto.“ Dávám do košíku plavky, ručníky a permanentku, skládám oblečení a Myš zatím vyndává z košíku plavky, ručníky a permanentku. Dávám do košíku plavky, ručníky a permanentku a Myš mizí s mým svetrem do sprch. Přesouvám se taky do sprch. Svetr hodím do igelitky, syna poleju olejem… olejem?! Doprčic! Kde je ten šampon?! Asi pod skříňkou. Odmašťuju syna pod sprchou a očima sleduju hošíčka, co odnáší z našeho košíku klíček od skříňky. Syna v županu posazuji na suché místo a odbíhám za roh hledat klíč. Syn začíná pištět. „Dáš mi ten klíček?“ usmívám se na hošíčka v modrých plavkách. Nedá. „Dej!“ chroptím a sleduju pro změnu synka, jak míří v suchém župánku zpátky do sprch… odkládám problém na později, oblékám plavky, nakládám syna, košík s věcmi a nohou se snažím uvolnit dveře do bazénu. „Není to váš klíč?“ zastavuje mě dáma, co to měla taky řídký...

 

Voda není zdaleka tak teplá jako minule. Normálně bych do ní lezla hodinu. Hopí! Volám vesele, když syn jede po klouzačce, a jektám zuby. Angažovaný rodič magor. Myšák výská, řadíme se do kroužku. „Posadíme si děti na kolena a děláme mlýnek!“ šveholí instruktorka. Honzík ještě zdaleka nesedí na mém koleni a už má hlavu pod vodou.

Plaveme na hloubku. Děti lezou po houpajícím se molu do náruče maminek. Můj syn znalecky naklopí hlavičku a usoudí, že není blázen, aby slezl z relativně pevné desky do náruče křečovitě se usmívající matce, která šlape vodu. Otočí se a leze zpátky na břeh. „Pojď k mamince!“ zkouším marně. Sedí na molu, usmívá se a v očích má výraz: „Nebuď magor a vylez za mnou, tohle není normální!“

Dostávám pod paže pěnovou žížalu, Honzík vestičku ve tvaru žáby a plaveme na hloubku. Mám držet syna za bříško. Jsem pohon. Naše životy závisí na tom, jestli pan Myš drží v tlapkách žabí desku. Nedrží. Držím syna, žábu, žížalu, kontroluju, koho kopu a koho beru přes hlavu žížalou. „A maminky dělají bublinky do vody!“ haleká instruktorka. Děláme bublinky oba.

 

 

Balím Myše do posledního suchého ručníku, překračuju holčičku s froté kachnou na hlavě a prcháme do sprch. Devět promodralých dětí – dvě sprchy. Fronta na sprchy a fronta na sušení. Vzdávám se. Odkládám Honzu u skříněk na ručník a speciálními chvaty udržuji suché věci dál od mokrých. „Ty prase!“ ječí nějaká matka na dítě zanořené po pás do odpadkového koše. „Doma tohle nikdy nedělá“ - to nás překvapila. Zatím o rok starší Kryštof ukazuje mému synovi, jak se otvírá šampon. Honzík znalecky zvedá víčko proti světlu, válí balzám po stěnách flakonu a táhlým „Uguh" hodnotí buket. Zase máme v policích pozadí dámy odnaproti... lákám její dceru na sušenku. „Ty máš sušenku?! Kdo ti dal sušenku?!“ kolos se otáčí,  skříňka je volná! Snažím se napasovat na Myšákovu nohu punčocháče. To není můj syn. Utěšuju chlapečka sušenkou a hledám svoje dítě. Je hluboko pod skříňkou, hledá drobky. Další děti si vyměňují klíče nebo je zastrkávají pod skříňky. Zrychluji proces, přeskakuji některé body a prchám s napůl oblečeným dítětem ven. V druhé ruce mokré věci, suché věci, klíče, batoh, boty, sušenky, zvonící telefon, zvířátkovou knihu a hřeben.

 

Ležím v herně. Jím brambůrky. Ostatní matky honí se lžičkami své děti po herně. „Papi papi, Maky!" hýká upocený dvoumetrový pán. Honzík sedí vedle mě a prstíčkem dloube do drobku v koberci. Máme oba dost. „Máš trochu steklý stíny pod očima…“ v zrcadle se odráží můj obraz s velkou přesnídávkovou skvrnou na triku. „Vypadáš fakt hrozně,“ musím konstatovat. „Já ti to rozmlouvala, děti jsou mor!“ „No jo... já nic neříkám,“ v zrcadle se odráží taky malý Myš. „Dláto!“ „Mně taky.“