Foto: Shutterstock

Seznámili jsme se na firemním večírku,“ začíná své vyprávění příjemná plavovláska, která jedním dechem dodává, že v té době byla zrovna dost zklamaná životem. „Všichni muži se ke mně chovali obvykle jako k nějaké hloupé bárbíně. Ale on byl jiný... no vlastně od začátku,“ povzdychne si, když jí dojde, jak snadno se mohou pozitivní stránky věci proměnit v negativní.

Byl tichý a dokázal hodiny na procházce poslouchat, co říkám. Nepovyšoval se nade mě, ani nemachroval jako všechny mé předešlé známosti,“ vzpomíná na krásný čas, kdy spolu začali chodit. „V té době jsme samozřejmě bydleli každý zvlášť, tak jsme si také hodně psali a bylo to zkrátka krásné. Romantické a něžné. Jako z nějaké červené knihovny. Nikdy jsem se necítila tak skvěle,“ zjihne, ale pak se hned zase přenese do současnosti a pokračuje ve vyprávění o svých nynějších nejistotách.

Problémy začaly přicházet, když jsme postoupili do dalšího stadia nebo jak bych to nazvala,“ ohlíží se za vývojem jejich vztahu. „Kolikrát se zasekl, něco si umínil, a nejel přesto vlak. Byly to maličkosti, pro mě často nepochopitelné. I tak jsem si pořád říkala, že nikdo nemůže být dokonalý. Že všechny mé předešlé lásky měly daleko horší chyby,“ rekapituluje.

První velký konflikt pak vznikl prý opravdu kuriózně. Byli pozváni na pompézní narozeniny její šéfové. Víkendová akce v penzionu téměř na samotě. Samozřejmě s přespáním do druhého dne. „Vše probíhalo skvěle. Dokonce se zapojoval do konverzace, nálada byla příjemná,“ vzpomíná Romana. Ale pak podle Romany přišel zlom, který odstartoval další vlnu pochybností o tom, zda s ním chce dál být: „Najednou se rozhodl, že pojedeme domů, že tam prostě spát nebudeme. Nechápala jsem to a měla vztek. Vypadala jsem před kolegy jako blbka, neboť se začal loučit a táhl pryč i mě. A jelikož nás tam přivezli nějakým mikrobusem, šli jsme pěšky," popisuje možná i spíš úsměvnou příhodu, která na ni ovšem celkem zapůsobila. Až po pár kilometrech si prý uvědomila, že tam raději měla zůstat sama, ale už se bála vrátit. Nechala se vláčet lesem v naprosto neodpovídají obuvi a pak strávila noc na opuštěném nádraží čekáním na noční vlak. „Nepromluvili jsme pak spolu už ani slovo,“ uzavírá kapitolu šťastné a bezstarostné éry.

Nicméně se nerozešli. Vztah pokračoval. „Ale už to bylo jiné, už jsem se necítila jako ta princezna, spíš jako někdo, s kým je docela slušně manipulováno. Byla jsem slaboch. Bála se být sama. Když se mi něco nezdálo, řekl lhostejným hlasem, že se můžeme rozejít,“ krčí rameny a dodává, že si najednou uvědomuje obrovský citový chlad. „Bylo to tam asi od začátku, ale já chtěla za tou jeho ochotou poslouchat vidět něco víc. Myslela jsem, že ho zajímám, a on si přitom asi myslel na kdo ví co,“ povzdechne si a vytahuje další věci, o kterých se jí před tím moc mluvit nechtělo. Ale najednou se jí to poskládalo do obrazu, kterého se děsí. Například když ho občas přistihne, že se divně kývá do rytmu, který zřejmě slyší jen ve své hlavě, přesně jako to viděla jednou u postiženého bratra své kamarádky. Nebo ji zaráží, že nedokáže obstarat běžné věci každodenní potřeby: „Třeba najít v obchodě pitomej bilej jogurt a když po něm žádá něco, do čeho se mu nechce, vybuchuje v neadekvátních záchvatem vzteku,“ upřesňuje a je vidět, že je toho ještě mnohem víc, ale nemá sílu to vše říct. „Je to jenom další muž, s kterým je těžká domluva, nebo jde o nějakou poruchu?“ tahle otázka jí teď bere všechen klid.  

Čtěte také:

Reklama