Znáte ty dva panáčky z Večerníčku, co se jmenují Pat a Mat? Na co sáhnou, to pokazí. Takhle nějak jsem si připadla jedno zářijové ráno.

Byl začátek září, začínal školní rok. Mladší dcera právě nastoupila na střední školu a já jsem chtěla být alespoň nějakou dobu za vzornou matku, abych jí ten nástup do nové školy alespoň trošku usnadnila. I usmyslila jsem si, že jí budu připravovat snídaně a svačiny. Pro většinu z vás je to jistě naprosto všední záležitost. Pro mě ne.
Ranní servis jsem svým dcerám začala odpírat v době, kdy obě dosáhly věku druhého školního stupně, a utužovala jsem tak jejich smysl pro samostatnost. Hlavní důvod byl ale poněkud sobecký. Po létech ranního maratónu, kdy jsem kmitala mezi sporákem, mikrotenovými sáčky a kontrolováním umytých zubů a vypitého čaje, jsem se rozhodla dopřát si trochu luxusu a ráno se starat jenom sama o sebe. Jak se to líbilo dcerám netuším, ale musím přiznat, že já jsem s tímto rozdělením rolí byla nadmíru spokojená.

Až do oné inkriminované doby, kdy mladší holčinka nastoupila do té střední školy, začala dojíždět přes třičtvrtě Prahy a byla nucena vstávat nekřesťansky brzy. Věděla jsem sice, že mi mé předsevzetí vydrží týden, maximálně dva, nicméně jsem byla odhodlaná pečlivě se postarat o kvalitní stravu mé novopečené studentky.

Toho rána jsem tedy vyskočila z postele za kuropění a postavila vodu na čaj. Připravila jsem sáčky lahodného moku do téměř dvoulitrové konvice a čekala, až voda začne vřít. Vaření čaje patří mezi ty nejjednodušší kuchyňské disciplíny, a tak jsem nečekala žádnou zradu. Spletla jsem se!
Ve chvíli, kdy jsem přelévala vroucí vodu do té obří konvice, se nádoba rozhodla, že služeb v naší rodině má již dost a bleskově se odebrala k věčnému odpočinku. A učinila tak zcela zákeřně, nečekaně a sadisticky. Počkala si, až bude téměř plná a pak se rozletěla na všechny strany.

Slízla jsem pořádný chrstanec vroucí vody přímo na přední stranu stehna. Zaječela jsem – napůl leknutím, napůl bolestí, která v prvních vteřinách nebyla tak hrozná. Vzbudila jsem osazenstvo celé rodiny, které vtrhlo do kuchyně odhodláno zachránit mě, ať se mi děje cokoli. Stála jsem uprostřed střepů a horké vody, klepala se jak drahej pes a byla konejšivě vyvedena do obývacího pokoje.

A tam se zranění začalo ozývat. Bolest to byla strašná, přestrašná. Celou přední stranu stehna jsem měla v jednom ohni. Vlítla jsem do vany a pustila na bolavou nožku proud studené vody. Ó, ta úleva. Po čtvrthodině této ledové masáže jsem měla třesavku a křeč až do malíčku.

Vylezla jsem z vany a šla do kuchyně prozkoumat obsah mrazáku. Našla jsem dva sáčky mražené zeleniny a okamžitě jsem je povýšila do medicínského stavu. Střídala jsem je jeden po druhém, zabalené do utěrky jsem je přikládala na bebínko a mrkev, hrášek a květák se opravdu činily. Chladily jak o závod a zmírňovaly tak mé utrpení.  

Druhý den noha vypadala sice hrozivě, ale už nebolela, tak jsem šla do práce. Odpoledne jsem si jako bolestné a odškodnění za prožitá muka zakoupila novou sukni a sáčko a hned jsem se cítila  o kousek líp. Večer se uprostřed té obří opařeniny utvořil puchýř. Ojojoj, to se mi pranic nelíbilo. Ráno praskl a já jsem přemýšlela, co učiním s mokvajícím kruhem uprostřed stehna. Náplast nepřicházela v úvahu, neboť bych ji musela přilepit na opařenou kůži, obvaz nedržel, to jsem vyzkoušela, a tak jsem bloumala po bytě a přemýšlela, co s tím.

Asi jsem to ráno měla sníženou hladinu inteligence, jinak si to neumím moc vysvětlit. Zkrátka – můj pohled padl na krabici se slipovými vložkami. Heuréka! Přiložím jednu vložku na puchýř, lepicí stranou se vložka přichytí k punčocháčům a bude to skvěle držet!
Bez dlouhého přemýšlení jsem se takto odborně ošetřila, oblékla novou sukni a sáčko a jako velká madam odkráčela do práce.

Již v autobuse jsem si všimla, že po mě lidé pokukují. No, asi mi to opravdu dnes sluší, napadlo mě a v duchu jsem si pochvalovala, jaký dobrý nákup jsem včera udělala. Přestoupila jsem na metro a tam se opakovalo to samé. Byla jsem středem pozornosti a začínalo mi to být dokonce nepříjemné. Přece jen - na tolik obdivu jsem nebyla připravená.

Při vystupování z dalšího autobusu, kde na mě několik lidí zcela nepokrytě zíralo, jsem udělala trochu delší krok ze schůdku a v ten okamžik mi bylo vše jasné! Polil mě studený pot.

Slipová vložka byla apartně umístěna kousek nad mým kotníkem a zřetelně se rýsovala pod punčocháči. Bylo to strašné a jen stěží jsem zadržovala slzy bezmoci. 
Nezbylo mi nic jiného, než statečně dojít až do kanceláře, a tam defekt napravit. 

A od té doby nevařím čaj do velkých konvic a jsem moudřejší o zjištění, že slipové vložky na punčocháčích nedrží. Bože můj, ony tam fakt nedrží!!!!    

      
Reklama