Já si nechci stěžovat, asi bych to možná neměla ani psát, protože mi vynadáte, že jsem kráva blbá, ale já lítám po baráku jak šus a prostě nestíhám, dvě děti, práce, uvařit, vyprat, vyžehlit, uklidit, zase uvařit, už je zas ráno, vypravit do školky, vypravit muže do práce a pořád a pořád dokola, volno mám tak od deseti večer, když je pohoda, ale někdy padám na hubu už v devět, takže asi tak.

Manžílek je fajn, má mě rád, ale jeho pomoc končí u jeho kreditní karty, kterou mi dává, abych došla vybrat peníze. Naštěstí aspoň vycházíme, i když jsme oba jen středoškoláci, ale kluk jde příští rok do školy, to bude mazec, už to vidím. Taky vidím, kdo se s ním bude učit, vážně netuším, kdy budu dělat ještě tohle.

A že mu mám říct, aby mi pomohl? Ale jo, jednou dojde nakoupit a má to odbytý. Ale na stranu druhou mě nebije a pamatuje si, kdy mám narozeniny a kdy máme výročí. Tak dvakrát do roka mi dokonce přinese i kytku jen tak (co na tom, že ji naškubal někde v polích cestou z práce, vzpomněl si)! Jsem sice utahaná jak děvečka, ale nic zásadního mi vlastně nechybí.

Děkuji za příspěvek, jméno na žádost neuveřejníme.
To je dost rozporuplný příběh. Nějak si z něj vašeho manžela nedovedu představit. Mám dojem, že paní domu jste vy a vládnete v něm jako svrchovaná vládkyně.:) V každém případě přeji, abyste si ani nadále nestěžovala...

Reklama