V šuplíku, kam si ukládám dokumenty, fotky a jiné důležitosti, odpočívá i několik tlustých špalíků dopisů, převázaných barevnými mašličkami (ne že bych byla až takový romantik, ale gumičky za pár let zteří a rozpadnou se, stužky nikoliv).
Střežím ty dopisy jako oko v hlavě, vždyť je v nich schovaný velký kus života a spousta vzpomínek. Jeden balíček je od mojí první lásky; dodnes z těch obálek vypadávají vylisované kytky a motýlí křídla a úplně nahoře pak leží svatební oznámení.
O něco tenčí je svazeček dopisů od nejlepší kámošky ze základky. Ten poslední má černý okraj - zabila se při autonehodě těsně po svých osmnáctinách. 
O hodně tlustší je hromádka obálek s břeclavským razítkem. Přítel, který mi je posílal, používal ruční papír a barevné inkousty a jeho dopisy byly potěchou pro duši i pro oko, malá umělecká dílka.
Největší paklík pak pochází od pána, co jsem si ho nakonec vzala. Dělilo nás dvě stě kilometrů a telefon neměl ani jeden z nás, takže si pošťačky celkem mákly.
Docela lituju ty svoje holky – až budou v mém věku, je skoro jisté, že žádné takové balíčky dopisů opatrovat nebudou. Leda že by měly na cédéčku stažené e-maily... jenže CD vydrží maximálně deset let, zatímco papír stovky.
A co je ještě horší, ani k těm mým už dlouho nic nepřibývá. S estétem z Břeclavi, kvůli kterému jsem kdysi obíhala papírnictví a sháněla extra zajímavé dopisní soupravy, si dnes vyměníme tak dva e-maily ročně. Vyměkli jsme oba…
Ručně psané dopisy se už prostě pomalu stávají krásným a tak trochu směšným anachronismem. Přesto si myslím, že pocit, kdy vyndáváte obálku ze schránky a nedočkavě ji trháte ještě ve výtahu, se s žádnou sms nedá srovnat. Zalepená obálka v sobě skrývá tajemství. Je to příslib a hmatatelný symbol, že někdo investoval čas i peníze, aby vás potěšil a podělil se s vámi o své myšlenky. A co všechno se dá vyčíst z písma!
Nějak nemůžu uvěřit, že umění epistolární (dopisové) zanikne úplně. Bude z něj záliba pro fajnšmekry, stejně jako ruční předení a pletení nebo pouštění gramodesek. Ostatně, co by si počala filatelie, kdyby nebylo známky kam lepit? Tisknout je jenom tak, pro zásobníky sběratelů, to by bylo dost divné, no ne?
Tak teď jsem opravdu zvědavá, jak jste na tom vy.
Kdy jste naposled napsala/dostala papírový dopis?
A který byl ten nejkrásnější?
Máte nějaké dopisy schované?
Čtete ráda sbírky dopisů slavných lidí?
Dělá vám potíže psát rukou,
protože jste zvyklá na klávesnici?
Na vaše dopisy (i když elektronické) se těšíme
na redakce@zena-in.cz. Nebudete litovat!
Nový komentář
Komentáře
no jo dopisy...rukou jsem psát nezapomněla,jako učitelka se napíšu ručně ažaž. Ale milostná psaníčka mám taky schovaná, dokonce ten dotyčný
, od kterého jsem měla 100 dopisů a několik desítek pohledů, mi po našem rozchodu vrátil i všechna moje psaní - nějak nemám odvahu do nic nahlídnout, asi bych brečela jako želva
a stejně jako pisatelka - je mi líto mé dcery,která nebude utíkat každé ráno v 9h do schránky s napětím,zda přišel dopis, nebude si ho tisknout k srdíčku celou cestu výtahem do dvanáctého patra a nebude ho zuřivě škubat a číst řádek po řádku a znova a znova,dokud ho nebude umět nazpaměť.............
Kdyz to tak počítám,jednim dopisem člověk "ztratí" mimnimalne pul hodiny času, kdežto mailem rozešle dopis hned několika lidem za pár minut.No jo, doba je jinačí
Vtipná: trvalo to, ale nakonec jsem si vzpomněla
. Kontrola možná zde: http://www.stiefel-eurocart.cz/docs/cestina/abeceda.htm
já mám ještě schované milostná psaníčka ze ZDŠ, které mi psal jistý Jirka B.
čau Jirko 
další milostné dopisy pak mám od svého manžela, které mi psal před svatbou z montáží a ten jeho nejhezčí milostný dopis, který mi psal do porodnice, mám navrch 
Já toho napsala spousty, a stále ještě psílám dopisy a přáníčka.Kdysi jsem psla ručně,to bylo hodně namáhavé.Tož jakmile jsem se naučila, tak na stroji a což teprve počítač - to je brnkačka!Ráda přidám i fotky. Jen mi bohužel zpátky odpověď přijde tak 1:10
Opravdu dnes mnozí raději zavolají nebo pošlou SMS. Archívy si ale nedělám,i když pár dopisů mám schovaných...
eva.jedelska: kytarista je, ale s dětma nedělá
. Je to reklamní grafik. Děti tak maximálně dělá 
. Je r. 1971
já píšu od deváté třídy tiskacím písmem
Mám schované úžasné dopisy z osmé třídy od mé první lásky
. Přezdívali jsme si Drákula a Markýza de Sade
Ťapina: Dá se. Bohužel. Spousta lidí už dneska neví, jak se píše velké L, S či Z, natož potom Y či X.
Amálie: Copak to se dá zapomenout?
Každý snad občas potřebuje napsat pár slov rukou, ne? 
Já jsem byla grafoman. Šílenej grafoman!
Dopisovala jsem si s dětmi z táborů celý rok, než jsme se zase sešli na LPT, s dětskými láskami, s časně pubertálními láskami, s kamarádkami, s jednou Ruskou v rámci Česko-Sovětského přátelství, s Gabriellou z Ohia, prostě s kým to šlo. A mám je všechny schované.
Dneska už píšu většinou pomocí pc či mobilu a rukou jen do diáře, na přání k narozeninám či poznámky z jednání, když nemám s sebou note book.
Tuhle jsme opět dělali v hospůdce test, kdo umí napsat celou abecedu, velká i malá písmenka. Byla jsem mile překvapená, skoro všichni to ještě svedli.
Rukou psané dopisy mi posílají příbuzní ze Lvova, já jim jenom vyřizuji pozdravy přes bratrance, co tu žije už spoustu let.
Nejkrásnější dopis? Netuším.
Schované mám dopisy od kámošky z Anglie. Je to takový deník, který psala, aby se nezbláznila. Jednou jí to možná vydám.
Sbírky dopisů slavných lidí mě nezajímají.
Rukou psát jsem takřka nebyla schopná už ve škole. God Bless the Keyboard!
píšu si jakési dopisy sobě. Něco jako deník (ha,ha,spíš měsíčník)
Milostný dopisy mám schovaný, proč je likvidovat? Jsou to vzpomínky
Zdravím všechny "psavce"
já už si s věrnou kamarádkou píšu poctivě více než 30 let a to opravdu dodnes.I v době mobilů, SMS,mailů si obě najdeme čas a chuť té druhé napsat klasický dopis na papír!! Dodnes kupujeme krásný a originální a rády si sdělujeme přes něj vše, co chceme a co cítíme, že by ta druhá měla vědět. Je to krásné, těšíme se na rozlepování a čtení. Vždy si k tomu uvaříme čaj, kafe, čokoládu a vychutnáváme si "svoje" chvilky. Ty jsou jen naše. Samozřejmě, že za ty roky byly horší i lepší dny, problémy, nemoci...ale dopisy chodí na obě strany stále a já doufám, že i nadále hodně dlouho ještě chodit budou.
Dlouho jsem měla schované dopisy od manžela, z doby, kdy byl 2 roky na vojně. Denně jsme si psávali. Ale když jsme se rozešli, symbolicky jsem je spálila. Od té doby už žádné dopisy neschovávám... a poslední roky vlastně ani nedostávám.
Já mám plnou krabici od bot dopisů od
, když byl na vojně, psali jsme si obden, takže jich je opravdu moře.
Pak sbírám pohledy a přání, těch mám krabic několik. Některé úlovky už jsou hodně staré a hlavně krásné.
No počítám že poslední dopis jsem psala někdy před 2 lety, když nepočítám pohledy z dovolených, přání k svátkům, narozeninám,atd. širokému příbuzenstvu.
Někde mám možná, u rodičů, schované i dopisy od dětských lásek.
ellinor: takže věci s knoflíkama neperete? Nebo ty knoflíky ustřihneš a po vyprání zase našiješ?
Taky mám plechovou krabici s medvědem a v ní ty nejcennější dopisy.....
Mám u rodičů 3 velké krabice dopisů - první byla korespondence s kamarádkou, která bydlela od nás 15 minut pěšmo, ale obě nás bavilo dopisy psát a šperkovat malbami, kresbami a kolážemi (dnes vystavuje na Czech Designu). Druhá krabice se dodnes plní, protože si už 12 let píšu s kamarádkou z ciziny. Je vtipné i poučné číst si, co jsme řešily v 16, 22 nebo 26 letech. A pak je tam jedna utajovaná plná milostných dopisů - 2 roky přítel v cizině. Nechci je vyhodit, ale ani po 10 letech ještě nemám odvahu je číst, byl to pan Osudový.
Od manžela dostávám zcela praktické dopisy a vzkazy typu "nedávej do pračky věci s knoflíkama, poslední oprava stála 2,000". Jak romantické!!!