Rozhovor s psychologem jsem ještě nikdy nevedla. Ani soukromě, ani z pozice redaktorky. A tak mě zajímalo, jaké to je popovídat si s člověkem, který mi vidí do duše. Měla jsem trochu trému, ale ta se rozplynula ve chvíli, kdy se mi otevřely dveře ordinace s krásným názvem Rovena - Péče o duši a vztahy.

mPsycholog-psychoterapeut Mgr. Radana Rovena Štěpánková se často vyjadřuje pod mými vztahovými články. A tak je logické, že jsem se s ní chtěla blíže poznat. Domluvila jsem si s ní rozhovor v její pražské ordinaci. Sídlí ve vinohradském činžáku, až pod nebem. Jak symbolické. Když jsem zaklepala na dveře, přišla mi otevřít sympatická blondýnka a požádala mě o malé strpení. Schůzka s klientem se trochu protáhla. Aby mé čekání zpříjemnila, dala mi do ruky svou knihu. Milostné hledání, nacházení a ztrácení. Základy psychologie vztahu, doprovázené obrazovými fotografiemi Dalibora Konopáče. Se zájmem jsem se ponořila do stránek a nevnímala čas. Až se otevřely dveře a mohla jsem vstoupit do „léčebny duší“.

Ještě jsem nikdy nebyla v ordinaci psychologa, vidím, že tady máte i lehátko. Ta barva stěn je záměrná?
Záměrná, růžovo fialová je taková moje barvička (ukazuje na šátek ve stejném odstínu, který má na krku). Když jsem si zařizovala tuto ordinaci, první, co jsem si koupila, byl nábytek, a když jsem přemýšlela o barvě interiéru, požádala jsem svou kamarádku, která má cit pro design, aby mi poradila. Navrhla růžovo fialovou, což se mi líbilo. Barva fialová je provokativní, je složena z klidné barvy modré a aktivní červené a spojuje je v jednotu. Barva erotiky i duchovna, barva srdce i transcendentna.

Tahle barva je taková mystická. Vy k tomu máte hodně blízko, že?
Je to barva erotiky i duchovna, barva srdce i transcendentna - obojí patří k životu člověka.
A ještě by tu měly být ty obrazy z mé knihy.

Máte pravdu, ty by se sem hodily... Každý Američan má svého psychoanalytika, to znám z filmů Woody Allena, ale jak je to u nás? Mám pocit, že dřív se lidé za své problémy styděli a návštěvu psychologa spíš tajili.
Stále je to trochu skrývané a ne každý to mezi svými přáteli řekne. Ale protože pracuji v Praze i v Nymburce, mám srovnání. Mám pocit, že v Praze jsou lidi k návštěvám psychologa o něco otevřenější a snadněji to přiznávají svým přátelům.

To bude asi tím, že v Praze je větší anonymita.
To také, ale jezdí ke mně i lidé ze širšího okolí Prahy a klidně se s tím pochlubí i mezi kamarády.

Takže to spíš patří k dobrému tónu?
V Praze určitě ano, kdežto v menších městech se k tomu lidé teprve dopracovávají. Často si to ještě nechávají pro sebe.

V jaké fázi k vám lidé chodí? Když už si neví rady, nebo mají „lehkou“ depku a jdou k vám spíš z preventivních důvodů?
V tom je taky rozdíl. Nejčastěji lidé přicházejí ne za pět minut dvanáct, ale ve dvanáct pět. Zase bych to srovnala, Praha a menší město. Třeba ve zmíněném Nymburce přicházejí lidé v 95%, když už si neví rady, v Praze v 80%. V Praze se stává častěji, že lidé přicházejí pro lepší pocit ze života, pro osobní rozvo, a když problém je již obřích rozměrů.

Vy jste vlastně pro lidi zpovědníkem, vrbou. Co děláte s tím (s prominutím) „sajrajtem“, který na vás vyklopí?
(Udělala výmluvné gesto směrem zevnitř nahoru, které jsem pochopila.) Já jako psycholog jsem jen „kanál“. To nevím, jak to tam chcete napsat. (smích)

To je hezké, takhle to nazvat. Ale teď vážně: Musíte vyslechnout spoustu trápení. Není to pro vás těžké?
Naštěstí jsem se narodila s docela dobrým základem. Umím se od toho oprostit. Během studia jsem tuto vlastnost ještě prohlubovala. Naučila jsem se být nápomocná, ale nepřebírat zodpovědnost za život druhého.

A jak se tedy „očišťujete“?
Pro mě je důležité, že jsem pouze ten „transformační kanál“, kterým to projde, ale neuvízne. K tomu určitě byly nápomocny i meditace jako vnitřní cesta k harmonii.

To souvisí s mojí další otázkou - každý člověk nemůže být psycholog? Na to musí být speciální nátura?
Má přirozená skromnost mi brání na to odpovídat. (smích)

Jen povídejte.
Na začátku to u mě byla touha poznat podstatu života, podstatu lidí a porozumět tomu. Je důležité jít za tím poznáním do hloubky a nezůstat na povrchu. A pak schopnost být nápomocen. Psychologie je služba druhému na jeho cestě k sobě samému, ale musíte nejprve a stále pracovat i na sobě. Z mého pohledu by cílem práce psychologa mělo být dělat svět krásnějším, láskyplnějším.

A s čím k vám chodí lidé nejčastěji?
(Zamyslí se) Vztahy. Člověk se může trápit svými úzkostmi, ale i za tím většinou stojí vztahy. Když to úplně zjednodušíme, tak je to touha být milován. Pocit, že nejsem milován a že jsem sám, je pro člověka frustrující, a od toho se odvíjí mnoho dalších traumat, se kterými si člověk neví rady. Vyrovnat se se svojí samotou není jednoduché a psycholog může hodně pomoci.

Už jste se vy sama ocitla v situaci, že jste potřebovala psychologa?
To je zvláštní otázka. Když studujete na psychologa, absolvujete spoustu setkání s psychology, psychoterapeuty, pohybuje se v určitém oboru, procházíte sebezkušenostními výcviky. Je to psychologická příprava. To je jedna věc. A druhá je ta, že nezastávám názor, že by si člověk musel pomoci sám. Sice to vždycky musí vnitřně uchopit sám, ale k tomu potřebuje inspiraci a „nakopnutí“ od druhých. Z toho je tedy jasné, že spolupráce s moudrými lidmi pro mne byla důležitá. Taky si pamatuju na situaci, když jsem byla hodně ubrečená, dívala se na svůj obraz do zrcadla a poradila si, abych dělala to, co bych poradila klientům. A tak jsem začala činit a postupně se dala do kupy - kupodivu to fungovalo. :)

Vy tady asi nemůžete hovořit o svých případech...
Anonymně můžu.

Setkala jste se s případem, kdy jste si nevěděla rady?
Takové věci se dějí, psycholog není ani vševěd, ani všemocný. Stává se to v případech, že člověku něco poradím, a on to ignoruje. Nebo neřekne úplně všechno, zatají něco, co by mohlo být klíčem k řešení jeho případu.

Dostáváte se do situace, kdy si řeknete: „Tenhle člověk nepotřebuje psychologa, ale spíš psychiatra“?
Když přijde nervově zhroucený člověk a má problémy fungovat v běžném životě, tak je potřeba kombinovat antidepresiva s psychoterapeutickou péčí.

Mám pocit, že je kolem nás hodně negace. Když si otevřete noviny, pustíte televizi, rádio, jdou první na přetřes negativní zprávy.
To je klasická novinářská otázka, „vejce nebo slepice“, tedy jsou sdělovací prostředky takové, jaké je chceme mít, nebo jsou lidé takoví, jak je vychovávají sdělovací prostředky? Ano, uvítala bych, kdyby média byla nositeli morálních hodnot a poukazovala třeba i na osobní statečnost, pracovitost, poctivost a jiné ctnosti, které by mohly inspirovat ostatní.

Proč vlastně lidi přitahují „černé kroniky“? Je v tom nějaký hyenismus, nebo nás uspokojuje pocit, že je na tom někdo hůř než my?
Je v nás nějaký destruktivní pud. Freud říká, že v sobě máme touhu po slasti, ale i touhu po smrti, a to je ta destrukce. S touto touhou bychom se ale měli umět vyrovnat, umět ji přijmout, protože vše nějak zaniká. I Fénix také musí nejdříve zemřít, aby mohl vzlétnout. Takže umět umírat, v takovém tom buddhistickém slova smyslu. Ale protože s tím lidé neumí pracovat, sledují například sebevraždu Ivety B., a skrze to si ten princip vlastně odžívají.

Řekněte mi, proč se v Česku lidé málo usmívají?
Mám dojem, že Češi věnují moc času práci. A ta práce je vykonávaná proto, aby udrželi střechu nad hlavou a základní živobytí. Podmínky od zaměstnavatelů jsou nastaveny hodně vysoko. Lidé jsou obecně málo odpočatí, hodně pracují, málo spí, takže hůře zvládají stresové situace. Přijde mi, že naše společnost má spánkový deficit. Připadá mi, že jsme tu vlastně novodobí otroci. A je to také způsobeno, řekla bych, výchovou ke tvrdému individualismu, ztratila se hesla: „přej a bude ti přáno“, „s poctivostí nejdál dojdeš“, „pravda a láska...“. Tahle morální kréda se z veřejného „masírování“ ztratila. Potkávám klienty, kteří mi říkají, že s těmito hodnotami v tomto světě neumějí žít.
Ale na závěr budu optimista. Říkám, že pro mě neznamená „poctivej, zároveň blbej“. Jsem přesvědčena o tom, že když budeme mít osobní sílu a budeme jednat čestně a přímo, najdeme mnohde uplatnění. Vidím, že obroda společnosti je možná pouze přes obrodu jednotlivce!

A co prevence duševního zdraví? Existuje?
No jasně, to je přesně to, o čem se bavíme, udržovat dobrý vztah k sobě, k okolí, naučit se dívat do svého nitra, naučit se zacházet se svým srdcem. To je ostatně nejčastější téma, se kterým pracuji, lidé jsou zranění ve svých srdcích, ve své touze po lásce.

To je krásný závěr, moc děkuji za rozhovor.

Musím říct, že jsem se moc dobře bavila. Občas se naše role vyměnily a Radana Rovena Štěpánková se ptala mě. Je přece psycholog. A také velmi sympatická dáma se smyslem pro humor a úžasnou pozitivní energií. Už jen setkání s ní je báječná terapeutická péče.

m

Na rozloučenou mi dala svou knihu s věnováním, čehož si velmi považuji.

Více o knize ZDE

Více o Mgr. Radaně Roveně Štěpánkové se dočtete ZDE