Foto: Shutterstock
Lékaři jí od dospívání říkali, že nemůže mít děti. Pláč a sebelítost nakonec vystřídalo smíření se s neměnným faktem. Jenže ve třiadvaceti letech přišlo překvapení. Gynekoložka jí oznámila, že je ve čtvrtém měsíci těhotenství. O poznání větší šok to byl pro jejího přítele. Ale postavil se k tomu zodpovědně. Romanu požádal o ruku a ještě před porodem si ji vzal za manželku. Jenže tenhle svazek z povinnosti nefungoval.
Když byly malé Simonce dva roky, opustil je. A neměl zájem ani o jakýkoli další kontakt. S placením štědrých alimentů ale naštěstí problém neměl. Takže Romana nemusela řešit alespoň existenciální problémy. Mohla se dceři věnovat naplno, což také dělala. Chtěla jí vynahradit všechno to, oč rozpadem rodiny a otcovým nezájmem přišla. Dalo by se říct, že se naprosto vzdala svého osobního života ve prospěch její spokojenosti.
„Neustále jsme si spolu hrály, chodily na různé akce, cestovaly. Byla jsem tu pro ni na sto procent, když její otec na ni kašlal. Zastala jsem i jeho roli. Kamarádky mi neustále dohazovaly nějaké chlapy, ale já neměla zájem. No, až na jednoho. Ten mi byl vážně sympatický. Dokonce jsem si s ním párkrát vyrazila. Jenže když chtěl poznat tehdy pětiletou Símu, ona to totálně zazdila. Chytla se mě kolem krku a nepustila po celou dobu návštěvy. Večer mi pak řekla, že jsem jen a jen její maminka, nikomu mě nedá. Od té doby špatně spala. Častěji se v noci budila, tiskla se na mě…“ vzpomíná Romana, která měla jasno. Trápí ji obavy, aby si cizí muž maminku neodvedl.
„Lámalo mi to srdce. Potřebovala mě a já se rozhodla víc ji nestresovat. Budu dál žít jen pro ni. Na rozdíl od chlapů, kteří přicházejí a odcházejí, ona mi zůstane už na celý život. Byly jsme nejen matka s dcerou, ale taky skvělé kámošky. I v pubertě se mi svěřovala s věcmi, o kterých nemají ostatní matky ani potuchy. Bylo nám spolu skvěle a já se bála chvíle, kdy se jednou zamiluje a odejde. Ale i v tom jsem hledala to pozitivní. Budeme se pravidelně vídat, chodit spolu na kávičky, pak budu pomáhat s vnoučátky… Jenže teď je všechno tohle rozbité napadrť!“ smutní Romana, jíž dcera před pár týdny oznámila nepříjemnou novinku. Stěhuje se za prací do Francie.
„Na stáži dostala nabídku jít za dobré peníze jako laborantka do Francie. A ona na to kývla. Okamžitě. Ani ji nenapadlo, že by se o tom se mnou mohla poradit. Jako by zmizelo těch dvaadvacet let, kdy jsme vše řešily spolu. Bylo mi hrozně. Nejraději bych jí řekla, ať neblázní, nikam se nestěhuje. Jenže její nadšení mi to nedovolilo,“ spolkla Romana hořkou pilulku a zůstala neutrální. Potlačila v sobě otázky, výčitky i přemlouvání. Jenže ona sama se jich zbavit neumí.
„Pořád to nedokážu překousnout. Věnovala jsem jí naprosto všechno! Svůj čas, peníze, dokonce i osobní život. Byla jsem tu jen a jen pro ni. A co udělá ona teď? Nechá tady svoji šestapadesátiletou mámu a frnkne si dva tisíce kilometrů daleko! Jak často se asi budeme vídat? Párkrát do roka? Pro mě strašná představa. Proč jí ani nenapadne přemýšlet i nad tím, že mě tu nechává samotnou? Nemám vůbec nikoho, žila jsem jen pro ni. To mi to teď hezky oplatila. Hodila mě kvůli kariéře přes palubu,“ dodává Romana se směsicí smutku a vzteku v hlase.
K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:
V terapii často vysvětluji, že náš život – pokud si ho představíme jako desku stolu – je stabilní jen tehdy, když má dostatečný počet nohou, tedy opěrných životních sloupů, které je potřeba sytit a zároveň z nich čerpat. Primární rodina, partnerství, koníčky, přátelské vztahy, profese či transcendentní rovina – to vše jsou opěrné sloupy, které mohou náš psychický systém, citlivě reagující na negativní životní zvraty, udržet v rovnováze. V případě zřícení jednoho sloupu jsou zde další, které pomohou náš život stabilizovat. Sytit pouze jediný sloup a na jeho úkor zanedbávat či zcela eliminovat další opěrné body logicky vede k pocitu totálního životního zhroucení a prázdnoty.
Romana se upnula na své mateřství, rezignovala na svůj osobní život a díky závislostnímu vztahu se svou dcerou má nyní pocit opuštěnosti, místo aby se radovala ze své dobře odvedené péče, kdy vychovala dceru, která se navzdory těsnému vztahu dospěle separuje do vlastního života. Dobré rodičovství není o očekávání, že tu děti budou pro naše štěstí a stanou se jediným smyslem našeho života. Jde o úkol vychovat zdravě samostatného jedince, který v životě obstojí i mimo bezpečnou rodičovskou náruč. Romana si ve svém „kamarádsky blízkém“ vztahu s dcerou možná nevědomě kompenzovala svou samotu. Ve svém nastavení „vše pro dítě“ nechala o svém životě rozhodovat pětiletou Simonku, která jen potřebovala čas, aby si na nového člena rodiny zvykla. S absencí mužského vzoru i modelu párového soužití se bude muset vyrovnávat ve své dospělosti. Pro každé dítě je tento zdánlivě „úžasně blízký“ vztah matoucí a zatěžující. Dopad tohoto vztahu – naštěstí jen na sobě – Romana právě prožívá.
Romana by měla přehodnotit svůj závislý postoj k dceři, a pokud sama není schopna racionálního náhledu a zpracování separačního procesu bez pocitu křivdy, bylo by vhodné vyhledat odbornou terapeutickou podporu. Ta jí umožní v současné situaci nalézt benefity v podobě času na svůj životní prostor, vztahy, zájmy a především radost z dospělého a zdravého života Simony. Pokud Romana zůstane uvězněná v pocitu nedocenění své „oběti“, hrozí zbytečné narušení vztahu s dospělou dcerou.
 Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. Vzdělání a odbornost: Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta. Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.). Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem). Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu. |
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Když dítě "vylétne" z hnízda a osamostatní se znamená, že háže rodiče přes palubu? Zajímavá úvaha ...
Ono je to vlastně strašně smutné. Ta matka nemá ani ponětí, co řeší a očekává špatně. Celý život si takto nastavila a v její hlavě je jediné správné chování prostě takové, které nastavila ona. Já jsem věnovala a obětovala život tobě, ty to tak budeš mít také a budeš to splácet.A nechápe, co se stalo, že to má být jinak. Každopádně tomu zase tak moc nevěřím. Tedy, věřím postavě matky. Ale moc se mi nezdá, že by touto zcela závislou politikou vychovovala mladou ženu, která se bez ptaní sebere a odjede do zahraničí. A Francie je docela daleko. Není to zámoří, ale přesto, autem na otočku se tam jede blbě. Každopádně je to naprosto toxický vztah k vlastnímu dítěti, takováto bezbřehá péče a očekávání nalinkované budoucnosti za normálních okolností ničí životy potomků. Dceři bych doporučila odjet co nejdříve, a nebýt pořád na telefonu, a doufat, že máma nezačne řešit situaci vydíráním přes zdraví a tak. No, a paní bych doporučila terapeuta, protože nevěřím tomu, že dceři ještě nebude dělat psychické peklo. Velmi, velmi nemocný vztah k potomkovi.
Sláva, Simona má možnost zbavit se své závislé matky. Ta se může místo smutnění probrat, najít si nové zájmy nebo kamarády. Litování jí nepomůže.
A je to tu zase. To, že se maminka z vlastního rozhodnutí věnovala jen své dceři a myslila si, že ji tím má nadosmrti pojištěnou, ukazuje, že to moudré rozhodnutí nebylo. Před jejím dítětem se teď otevírá svět a rozumná matka by jí popřála šťastnou cestu. Není přece neštěstí, když se dítě postaví na vlastní nohy. Nejde přece na smrt?
Ve vychove je jedna dulezita vec - nechat vychovavaneho dospet. Vlastne veskera vychova by mela smerovat k tomu. Jestli holcina nasla specializovanou praci ve Francii, tak je fakt sikovna a bude to tam mit i lepsi, kdyby se rozhodla sama mit deti. Maminy tam maji castecne uvazky bezne, narozdil od tady. Navic Francie neni konec sveta, letadlo je tam za 2 hodky a da se dojet i autem. Taky by me zajimalo, co tehda rekli tomu petiletymu diteti, ze se tak vydesilo a nepustilo se mamina krku. "Zitra odpoledne s nami na hriste a na zmrzlinu (do zoo,na detske predstaveni do kina/divadla,...) pujde muj novy prima kamarad Franta, rad by te poznal. Jsem zvedava, jak se ti bude libit, je s nim legrace" to asi nebylo.
Ať je jí 45 nebo 56, dcera už se jí u krku držet nebude. Chce to chlapa, ještě není pozdě
Někam vám zmizelo 11 let, ty počty jaksi nesouhlasí. Jinak co může chtít matka víc, než zdravé, chytré a úspěšné dítě, které se sebevědomě pustí do samostatného života, ať už v tuzemsku či cizině?
"ve třiadvaceti letech přišlo překvapení ...těhotenství"
"Jako by zmizelo těch dvaadvacet let, kdy jsme vše řešily spolu"
"Nechá tady svoji šestapadesátiletou mámu a frnkne"
Něco tady nesedí ...
Vím, žes to myslela dobře, ale udělala jsi téměř všechno špatně.... A teď si budeš muset uvědomit, že ti dcera NIC nedluží. To je problém obrovského množství rodičů. Uvědomte si, že vám vaše děti nic nedluží. Ani čas, ani peníze, ani péči, ani pozornost. Děti svojí výchovou a péčí připravujeme na život a pokud to děláme dobře, budou z nich samostatné, sebevědomé, morální bytosti. A rozhodně není dobrý nápad dětem obětovat vše z vlastního života a očekávat snad nějaké závazky. Já také žiju také daleko od rodičů, kávičky ani pravidelné nákupy s maminkou, ani budoucí vidina toho, kterak o ně budu osobně pečovat ve stáří, se nekonají a přesto máme velmi dobrý vztah. A ještě bych dodala, že jedna z největších blbostí, co může matka udělat, je být dceři kamarádkou. Jsem matka, ne kamarádka a vždy matka budu. Milující, snad férová, ale pořád jen matka. Kamarádky si musí moje dcery najít svoje sobě rovné. Já budu vždy jen matka :D Na místě této dámy bych byla hrdá na to, že se dcera života nebojí. Jenže to majetnická, ukřivděná matka nejspíš nedokáže.
23+22=45 Pětačtyřicetiletá ženská se nemůže tak upínat na dceru. Bude se muset smířit se skutečností, že dcera je dospělá a má svůj osobní život. Snad ta matka nechce, aby mladá holka seděla doma na zadku a chodila s maminkou na kávičku? Matka by měla navštívit psychologa.