Nejsem moc často nemocná, a tak když jsem před několika týdny začala mít zvýšenou teplotu a bolesti v krku, zachovala jsem se ke svému zdravotnímu stavu trochu nezodpovědně. Odpoledne, když jsem přišla z práce, jsem si vzala prášek a léčila se především horkými čaji a odpočinkem.

 

Já vím, měla jsem jít k doktorovi okamžitě. Ale pořád dokola jsem si říkala, že dokud nebudu mít vysoké horečky, není důvod tam jít. „To přece zvládnu,“ odpovídala jsem neustále partnerovi, který nechápal moji vytrvalost. Rozčiloval mě svými slovy, že bych si měla uvědomit, že zdraví je přednější než práce.

 

Přehaný pocit zodpovědnosti

 

Už to vím sama. Samoléčila jsem se totiž nakonec celých čtrnáct dní. Samozřejmě že hrdě a bez doktora. Do práce jsem za tu dobu nešla jen jednou. Pocit zodpovědnosti byl pořád důležitější než všechno ostatní. 

 

„Necítím se moc dobře, snad to v práci vydržím.“
Jakmile jsem tuto zprávu od člena rodiny obdržela, hnala jsem ho k doktorovi. „Já to vydržím. Ale je to hrůza. Bolí mě zuby, žlučník.“ Šílela jsem nad tím, jak je člověk schopný se zničit kvůli práci. A pak si uvědomila, že zcela stejně jsem se zachovala já. Co to má znamenat? Je to nějaký novodobý trend upřednostňování práce před zdravím?

 

„Abych zavolala do práce, že nepřijdu, to bych musela mít žaludeční potíže nebo bolesti, které bych nezahnala volně dostupným práškem, případně horečku či zimnici,“ řekla mi Jitka.

 

„Já se většinou léčím doma. U lékaře jsem nebyla ani nepamatuji, kromě preventivních prohlídek. Jinak do práce bych nešla, kdyby mi bylo hodně fyzicky zle, to znamená teploty kolem 39 stupňů a pokud bych zvracela,“ dodala Dana.

 

„Na mateřské dovolené s malým Filípkem je to spíše otázka toho, kdy řeknu manželovi o pomoc. Ale také je to většinou až ve chvíli, kdy se prostě nedá se zdravotními problémy starat se o dítě. K doktorovi většinou nejdu, protože bych tam strávila hodně času a s těmito problémy bych v čekárně nevydržela, tak se radím s tchyní - zdravotní sestrou, co si mám vzít za léky, případně mi je i přiveze,“ vysvětluje Petra.

 

„Jdu k doktorovi, až když je mi fakt zle, například když omdlím nebo když musím, tzn. na prohlídky u zubaře či gynekologa,“ zakončila Katka.


Jen v případě hrozící amputace
 

Nedalo mi to, abych se jich nezeptala, jak jsou na tom, podle nich, muži. Všechny se shodly, že tam je to ještě horší. „Můj přítel nechodí k doktorovi vůbec, snad by šel jen v případě, kdyby ho bolel zub a sám by si ho nemohl vytrhnout," poznamenala Katka.

 

Jitka se souhlasem dodává: „Schválně jsem se ho zeptala a odpověděl mi, že by šel k doktorce snad jen v případě, kdyby se cítil na pokraji života a smrti nebo by mu hrozila amputace.“ 1(karfiol)

 

A pak jsem si vzpomněla na svého přítele a chvíle, kdy ho bolely zuby. „Já nikam nepůjdu, to bude dobrý, auuu.“ Na pohotovost jsme došli až po dvouhodinovém přemlouvání.

 

Zdá se, že všichni jsou stejní a je složité s nimi cokoli provést. A víte proč? Prozradila mi to Dana: „Chlapi jsou od přírody poserové, takže doktor jen se smrtí na jazyku.“

 

Z toho vyplývá, že čekárny u ordinací praktických lékařů musejí být poloprázdné, ale nejsou. Tak kdo tam chodí? Vy? Někdo, koho znáte? Dejte vědět.

Reklama