Je mi 32 a mám stejně starou dlouholetou kamarádku. Známe se od puberty a zažily jsme spolu opravdu hodně. Trochu jsme cestovaly a potkávaly různé typy „chlápků“. Ale o tom třeba jindy.
Před pár lety se naše cesty pomyslně rozdělily. Stále jsme se vídaly, ale bylo jasné, že chceme každá něco jiného. Ona chtěla víc cestovat a já chtěla víc rodinu. Ona procestovala svět přes Nový Zéland až po Floridu (myslím tou delší trasou) a já mám svou rodinu. Máme obě, co jsme chtěly.
Momentálně žije třetím rokem v New Yorku. Často mi volá a vypráví, jaké to tam je. A já jí vyprávím, jaké je to tady. Přes naše rozdílné životní cíle spolu většinou mluvíme 2 hodiny a nikdy to nestihneme „dokecat“. Mluvíme o všem a všemu se zasmějeme. Avšak jen lehce se dotýkáme dvou témat. Já jí nevyprávím o svém manželství a dítěti a ona vždy přibrzdí ohledně svých cestovatelských plánů. Děláme to podvědomě a já přemýšlím proč. Tušíme zřejmě, že to jsou pro nás citlivá témata……..
Myslím, že ji v této věci nechápu a „mé mateřské já“ je přesvědčeno, že v sobě něco potlačuje. Totiž, když jí bylo dvacet, tak často mluvila o svém budoucím dítěti. V jejich představách to měl být chlapeček s obráceně posazenou kšiltovkou. Po pár nezdarech s partnery se jakoby vzdala. Začala říkat, že jí to nebaví, myslím tedy ty vztahy, a po další dlouhá léta ji nikdo nezaujal více než na pár měsíců. Stala se z ní velice náročná žena. Jednoduše řečeno jí chlapi začali otravovat v případě utužujícího se vztahu.
A tak se já snažím cestovat s malým dítětem a ona má sem tam snahu najít si stálejšího partnera.
Jedno se mi zdá jasné. Chlapi to mají v tomto jednodušší. Mateřské city se u nich zdaleka neprojevují jako u nás a biologické hodiny jim také netikají. A cestovat mohou i když jsou už tátové. Občas si při tom telefonování se smíchem řekneme, že jsme asi měly být chlapi. Ale to je jen utopie pro zasmání.
A jak si tedy zařídit život k úplné spokojenosti? Jak o nic nepřijít?
Napište mi v jaké roli se ocitáte vy a jak se přitom cítíte. Upřímně, je některá z vás úplně spokojená? Anebo přemýšlím o něčem, co je vlastně nedosažitelné…
Nový komentář
Komentáře
mamča: (příspěvek č. 15)
Hovořit s nimi fakt jako se psem 
- stručně a jasně. Mohu potvrdit. Jinak si nic nepamatují - proč by se namáhali? 
mamča: Maminka razila správnou metodu
, já na ni přišla až vlastí zkušeností. A nejen, že se na ně musí mluvit v holých větách, nemůže se po nich chtít dělat dvě věci najednou. A nemůžou za to, vážně 
Tak já můžu říct že jsem své absolutní štěstí našla
Teď, s broučkem Josífkem, jsem nejšťastnější na celém světě. Jediné, co mi to štěstí kazí, je to, že se málo vidíme s tatínkem a proto se snažíme trávit spolu aspoň volné neděle. Ale už se na druhou stranu moc těšíme, až Josífek trochu povyroste a budeme moct i cestovat 
Ja jsem ted spokojena cestovatelka a tesim se,az budu (doufam ze jak jinak nez spokojena)matka
Je to jednoduchy,jde prece oboji skloubit dohromady
mamča:
ale vřele souhlasím, už mám taky ověřeno, že po druhé větě ani jeden z mých chlapů (38 a 14) netuší, co jsem říkala v té první.Jinak si taky myslím, že každý svého štěstí srůjcem, ale ruku na srdce, koho nikdy nenapadne "co by, kdyby"?
Káča: hele, zaregistruj se (pokud už nejsi), a pak mi napiš v diskuzích do vzkazů...
pajdo, do kolika let chlapečkovi budeš shánět hlídání? Neříkej mi, že odpoledne nebo večer se nezvládne postarat sám o sebe...
Na chlapa jsou potřeba krátké věty už proto, že musíme být vždy připravéné, že je budeme opakovat - nikdy totiž napoprvé neposlouchají
medved: možná to vychází z faktu, že chlap doma převážně vrčí
nebo že by měl vrtět ocáskem?
Káča: já to nepsala jako reakci na tvůj příspěvek. Snažím se psát spíš všeobecně, protože s hlídáním to máme každá jinak - ty máš tu kliku, že tvoje rodina se zajímá o to, abys nezůstávala zavřená mezi čtyři stěny, kdežto u nás je to jinak.
mamča: na chlapa, ze se ma mluvit jako na psa ?
to si me dostala 
...a ja nevim jak kdo, ale ja si teda nevzpominam, ze bych nekdy mela pocit, ze je neco co strasne chci a nemam to...kdyz neco hodne chci, tak za tim jdu a dosahnu toho...kdyz za tim nejdu, tak to asi chci malo a nema cenu se tim trapit 
...ale zase na druhou stranu je treba klast si realisticke cile...se svymi slovanskymi proporcemi nikdy nebudu modelka, to je jasny...jedine tak nadmernych velikosti 
...ale taky me nikdy nenapadlo chtit takovou blbinu 
jinak k tematu si myslim, ze stesti neni zadna objektivni vec, je to subjektivni pocit, ktery si clovek muze nasugerovat, ale taky zahnat, kdyz chce
proste hodne verim tomu, ze kazdy sveho stesti strojvudcem
Co mě vadí nejvíc, je právě to, že ženské většinou rezignují na vlastní aktivity. Chlap považuje za samozřejmé, že on se sbalí a jde tam, kam uzná nebo si vyhodí z kopýtka...ženská musí sedět doma s dítětem a myslím, že nemá smysl a ani by nebylo správné si namlouvat, že je to v pořádku - tím spíš, že po pár letech každá ženská, která je neustále zavřená mezi čtyři stěny, zdegeneruje na slepici a tím dodá chlapovi "ty správné argumenty", aby celou situaci zneužíval. Vyřešila jsem to tak, že jsem prostě přestala svoje aktivity oznamovat dopředu - když už chlap seděl doma, tak jsem mu oznámila, že budu zpátky za čtyři hodiny, předložila úkoly takové, aby musel něco dělat a neměl čas přemýšlet o tom, jak se vyzout ze svých povinností a pak jsem zmizela. Celkem to vycházelo. Moji "výchovu" pokazily až babičky poté, co jsem odjela na 14 dní na tábor, protože místo co by nechali tatínka, aby dělal to, co je jeho povinnost, tak se předbíhaly v hlídání, vaření a bůhvíčem ještě (což NIKDY nedělají, pokud jsem doma). Tím tatínek na dlouho získal pocit, že se vlastně celé dny flákám, protože on s dítětem žádnou práci navíc neměl...ale už se to zase ustálilo a snad se to bude jenom lepšit. Shrnula bych to tak, že člověk má takový prostor, jaký si udělá a je blbina se ho vzdát jeho vytvoření na úkor osobní spokojenosti.
No, ja se prave potykam s podobnym problemem...Partner posedava doma a ja bych rada na cesty za poznanim,ale ztratit ho nechci, tak zatim trpim....tajne snim o cestovani:-)
Jsem šťastná, spokojená až na pár maličkostí...někdy mám strach, že ten pocit štěstí a spokojenosti nebude trvat věčně
, ale tyhle myšlenky si zakazuju...kazily by mi to 
, co je teď.
Ja se hlasim...jsem spokojena, jen mi trochu trvalo pochopit, ze vsechno v zivote ma svuj cas, ze nic neni zadarmo a pak.....ze deti budou spokojene, stastne, napapane a v bezpeci - i kdyz budou doma jenom s tatinkem / i kdyz treba jen na par hodin, dni......./
