Tak vám musím říct, že už někdy opravdu nemůžu. Trávím se svou hyperaktivní dcerou 24 hodin denně. Jsem unavená, vypadám hrozně a pořádně nestíhám nic jiného. Snažím se číst, ale většinou u toho usnu. Ráda bych chodila cvičit, ale jsem stále fyzicky unavená. A poslouchám své přátele většinou jen v telefonu a oni mně vyprávějí, kde všude byli a co si tam užili srandy.

Je mi 32 a mám stejně starou dlouholetou kamarádku. Známe se od puberty a zažily jsme spolu opravdu hodně. Trochu jsme cestovaly a potkávaly různé typy „chlápků“. Ale o tom třeba jindy.

Před pár lety se naše cesty pomyslně rozdělily. Stále jsme se vídaly, ale bylo jasné, že chceme každá něco jiného. Ona chtěla víc cestovat a já chtěla víc rodinu. Ona procestovala svět přes Nový Zéland až po Floridu (myslím tou delší trasou) a já mám svou rodinu. Máme obě, co jsme chtěly.

Momentálně žije třetím rokem v New Yorku. Často mi volá a vypráví, jaké to tam je. A já jí vyprávím, jaké je to tady. Přes naše rozdílné životní cíle spolu většinou mluvíme 2 hodiny a nikdy to nestihneme „dokecat“. Mluvíme o všem a všemu se zasmějeme. Avšak jen lehce se dotýkáme dvou témat. Já jí nevyprávím o svém manželství a dítěti a ona vždy přibrzdí ohledně svých cestovatelských plánů. Děláme to podvědomě a já přemýšlím proč. Tušíme zřejmě, že to jsou pro nás citlivá témata……..

Myslím, že ji v této věci nechápu a „mé mateřské já“ je přesvědčeno, že v sobě něco potlačuje. Totiž, když jí bylo dvacet, tak často mluvila o svém budoucím dítěti. V jejich představách to měl být chlapeček s obráceně posazenou kšiltovkou. Po pár nezdarech s partnery se jakoby vzdala. Začala říkat, že jí to nebaví, myslím tedy ty vztahy, a po další dlouhá léta ji nikdo nezaujal více než na pár měsíců. Stala se z ní velice náročná žena. Jednoduše řečeno jí chlapi začali otravovat v případě utužujícího se vztahu.

A tak , jak už bylo řečeno, začala cestovat a má co chtěla. A já taky. Jde mi tady o to, že ani jedna nejsme zcela spokojené. Ale jak je to možné? Vytyčily jsme si své cíle, kterým jsme dostály. Ona žije v Americe, má slušnou práci a hromadu přátel kolem sebe. Já mám rodinu, hodného manžela a zdravé, krásné dítě. Ona má sem tam depresi, že je jí smutno a že jí momentální partner leze zase na nervy a já se cítím lehce zdegenerovaná a těžce unavená. V těchto chvílích se vzájemně snažíme jedna druhou podržet alespoň po telefonu. Občas si říkám: „zřejmě by to chtělo nějaký kompromis!“

A tak se já snažím cestovat s malým dítětem a ona má sem tam snahu najít si stálejšího partnera.

Jedno se mi zdá jasné. Chlapi to mají v tomto jednodušší. Mateřské city se u nich zdaleka neprojevují jako u nás a biologické hodiny jim také netikají. A cestovat mohou i když jsou už tátové. Občas si při tom telefonování se smíchem řekneme, že jsme asi měly být chlapi. Ale to je jen utopie pro zasmání.

A jak si tedy zařídit život k úplné spokojenosti? Jak o nic nepřijít?

Napište mi v jaké roli se ocitáte vy a jak se přitom cítíte. Upřímně, je některá z vás úplně spokojená? Anebo přemýšlím o něčem, co je vlastně nedosažitelné