Byla jsem malé děvčátko a strašně moc (opravdu strašně!) jsem si přála chodit na zpěv. Jenže rodiče trvali na tom, že když už jsem začala chodit do houslí, tak je teď nebudeme věšet na hřebíček.
A tak jsem skřípala zuby i na skřipky a snažila se vyloudit z těch natažených drátů nějaké alespoň trochu poslouchatelné zvuky.

Moji rodiče jsou „ze staré školy“, a tak nepolevili. „Co se začne, se má dokončit“, opakoval mi tatínek neúnavně kolem dokola na moje zhruba půlroční prosby, abych toho už mohla nechat.
Celý první cyklus. To je sedm let. Čili zhruba čtrnáctkrát. Nebo spíš desetkrát.
Pak už jsem uměla zahrát natolik, aby se mi to líbilo, přestala jsem chtít končit, naopak, strašně moc (opravdu strašně!) jsem chtěla jít na konzervatoř.
Jenže jsem si vzpomněla příliš pozdě, a tak jsem zvesela začala druhý cyklus (a pak jsem začala běhat za klukama a zase chtěla končit a celá historie se opakovala – co se začne, se má dokončit). A tak mám díky trpělivosti a vytrvalosti svých rodičů ucelené hudební vzdělání, umím velice dobře housti a nakonec jsem se propracovala i k tomu zpívání, takže momentálně buduji kariéru sólistky, sbormistryně a učitelky zpěvu v jednom malém městě.

Proč o tom ale začínám.
Nejde tu vůbec o mě, ale o spoustu těch dětí, kterým právě skončil další rok „hudebky“ a které doma oznamují, že už to dělat nechtějí. Patří to už k dětskému věku – ta schopnost nadchnout se pro cokoli, začít dělat tisíc věcí (nejlépe najednou) a po chvíli se chtít vrhat zase do něčeho jiného (nejlépe po hlavě). A patří to k věku rodičovskému a dospělému, uvědomovat si, že užitečně prožité chvíle života byly nejen ty, kdy jsme něco dělat začali, ale především ty, kdy jsme své dílo zdárně dokončili.

Jistěže se nedá všechno lámat přes koleno a hudebka by neměla být hudepkou, ale my, dospělí jsme tu zřejmě i od toho, abychom těm malým pomáhali vydržet to, co se jen zdánlivě vydržet nedá. Tak nějak obrazně řečeno - abychom je učili projít tunelem na druhou stranu. Vracet se umí sami od sebe, na to nás nepotřebují.
Asi je mezi vámi hodně rodičů, kterým se příčí autoritativní přístup k dítěti. Někde ve vzpomínkách z dětství máte zasuté okamžiky, kdy vás do něčeho nutili (a na rozdíl ode mne vám to třeba k ničemu nebylo). A uzrálo ve vás odhodlání, že své děti nebudete trápit a nebudete je do ničeho nutit.
Dcerka oznámila, že s klavírem končí a bude tancovat, vás to bude stát stejně, tak proč jí tu změnu nedopřát…..

Čili – kolik vás to vlastně stojí?
Jedno pololetí v ZUŠ sólového oboru vás přijde na zhruba 1 200 Kč.
U skupinové výuky (pěvecké sbory, taneční soubory, výtvarné obory) to bývá trochu méně. Je to pro vás hodně nebo málo peněz? V každé ZUŠce je ta částka trochu jiná, ale obvykle je to mezi 200 až 300 Kč měsíčně.

Pokud jsem na tom finančně tak, že mi ta částka nijak nechybí, mohu se na ni dívat jako na poplatek za hlídání dítěte.
Dcerka NĚKDE je, NĚKDO se jí věnuje, nic jí nehrozí.
Jsem-li dostatečně bohatá, mohu jí takových kroužků zajistit více. Znám děvčátko, které ve svých osmi letech týdně navštěvuje: hodinu houslí, hodinu flétny, hodinu hudební nauky, hodinu tance, dvouhodinu výtvarné výchovy, dvouhodinu plavání, dvě hodiny angličtiny a právě se mi přihlásilo do pěveckého sboru.

Nejsem z těch, která by Madlenku politovala, že nemá žádné dětství. Docházet kamkoli, kde je dítěti dobře, je určitě lepší, než sedět doma před televizí. Na druhou stranu ale příliš mnoho zájmů nedovoluje dítěti ty zájmy rozvíjet… A když dítě zjistí, že se nezlepšuje (a to je každé dítě samo schopno poznat velice brzy), přestává ho ta činnost bavit. Je to logické. (Také jsem přestala vařit kynuté knedlíky, když i po x-tém pokusu byly znovu a znovu nepoživatelné).

Chcete tedy udělat něco pro své dítě?
Jedna věc je – kývnout na jeho přání a platit mu hodiny.
Ale to je jen první krok, ten nejjednodušší. Mnohem důležitější je ten druhý. Pomoci mu, aby na to, k čemu se odhodlalo, nebylo samo. Pomoci mu zlepšovat se. Aby ho ta činnost mohla bavit.
Třetí krok – i když ho to baví a zlepšuje se, přijdou krize, kdy s tím bude chtít praštit. A v těch mu pomoci „obstát“. Tedy vydržet.
Když tohle my rodiče zvládnem, možná doma stejně nebudeme mít zázračného klavíristu, houslistu, malíře nebo baletního mistra, ale pomůžeme mu osvojit si do života moc důležitou věc: vytrvat a nevzdávat se.

Právem se teď můžete ptát, jak pomoct dítěti, které chce za každou cenu dělat například hudbu, ke které vy vztah nemáte. Jak ho zlepšit v něčem, co sama neumím?
Ale právě u uměleckých koníčků (kam hudba, tanec či výtvarnictví patří) je to velmi jednoduché. Stačí se zajímat o to, co dělá, jak to dělá, dát najevo, že se mi to líbí, že to chci slyšet (vidět).

V prvních letech „myslet za dítě“, že má cvičit, a pomoci mu si na to navyknout pravidelně (ideálně denně, nebo alespoň v některé konkrétní dny během týdne). Obvyklý způsob převzatý ze školy („dokud neuděláš úkoly, nepůjdeš ven!“ apod.) není vhodný, protože je to způsob otravovací, hrozící trestem. Mnohem lepší je zavést si „koncertní chvilku“, obětovat „svých“ deset minut a formulovat to mnohem příjemnějším způsobem, například: „jdu si vypít kafíčko, pojď mi k tomu zahrát na housličky, ráda bych tě slyšela!“ – to je u těch nejmenších dětí.
Když to s nimi zvládnete touto formou prvních pár roků, začne cvičit a přehrávat samo, už váš podnět nebude potřebovat. Dítě potřebuje vědět, že to, co dělá, vás zajímá. Jakékoli „umění“ je exhibiční záležitost. A i kdyby jste ze svého dítěte měli sebevětší pocit stydlivky – pokud si vybralo koníčka v uměleckém oboru, tak se chce předvádět a chce být pochválené a úspěšné. To, že „na to nevypadá“ a učitel ho „nemůže dostat na pódium“ mnohem spíše znamená, že si nevěří a má pocit, že není „co předvádět“.

Jakmile se vám podaří dítě „upevnit v kramflecích“, půjde na pódium a zahraje a vychutná si potlesk, i kdyby mělo předtím trému sebevětší.

Jak podržet dítě, když má krizi? Když chce všeho nechat?
Záleží na jeho věku, ale vždycky se snažte zjistit důvod. Jsou různé, dost často to souvisí i s pubertou, s hormonálními změnami, kdy dítě přestává rozumět samo sobě a má pocit, že se něco musí změnit. Také bývá dost unavené (a neví proč).
„Nechat hudebku“ je nejjednodušší způsob, jak provést podstatnou životní změnu (alespoň to tak vypadá) a dítě má (často jen podvědomý) pocit, že tím jeho podivné stavy znechucenosti zmizí.

Jak pomoci, jak se zachovat?
Slepě opakovat „nenechávej toho, je to škoda“ případně „musíš dodělat cyklus“ může zabrat u rodičů, kteří mají dostatečnou autoritu u svých dětí (jsou ještě takoví mezi námi, ano). Ale v dnešní „volné“ výchově bych doporučovala jiný postup.
Především – mít průběžný přehled o tom, jak dítě jeho koníčky „baví“. Protože taková krize se neobjeví z ničeho nic, ze dne na den. Pokud jsme dítě do hry na nástroj nutili od samého začátku a nikdy ho to nebavilo, asi nemá smysl ho trápit. Pokud ho to bavilo a začneme si všímat, že ochabuje, měli bychom se snažit takovému oznámení („chci toho už nechat!“) předejít.
Jestli jeho život plyne čím dál tím stejně (9 let stejná škola, stejná ZUŠka, stejné víkendy…), měli bychom mu občas umožnit nějakou změnu, i kdyby to bylo jen přestavění nábytku v dětském pokoji… Zkrátka, bránit dítě před fádností.
Pokud „upadání do krize a nezájmu“ pokračuje, probouzet ho k životu třeba i ve spolupráci s jeho učitelem – změnou repertoáru, způsobu hry… Zkrátka – snažit se probudit ho k životu vůbec, nejen pro ten nástroj.

To, co se projevuje v uměleckém životě (a jakkoli se to nezdá, vrzání etud je umělecký život) je vždycky důsledek celkového zrání dítěte v osobnost. Pokud to nějak prošvihneme a dítě se nám otrávilo a oznamuje, že končí, případně chce skončit (a v uplynulých letech chodilo na nástroj rádo), měli bychom jeho rozhodnutí zkusit oddálit. Pak už to záleží na vaší osobní znalosti dítěte a někdy vůbec není na škodu poradit se klidně i s psychologem – vždyť chcete pro své dítě to nejlepší. Ne?

A hudební vzdělání, schopnost zazpívat, zahrát, vyjádřit své city - vždycky patřila k tomu, o čem se sní!    

       
Reklama