Každý má jiný žebříček hodnot, jiné zážitky, jinou povahu.
Já už jsem ve věku babiček a kdybych měla hodnotit, co nej. jsem v životě odpustila, tak jednoznačný závěr je, že aspoň prapodivné chování mé matky od mého útlého dětství až do nedávna.
Sice mi to někdy dalo dost práce a v sobě ty křivdy dodnes dusím,ale odpustila jsem ji, i když ani tyto řádky se MI nepíšou tak zlehka..
Podle mne je co, ale to zase každý posoudí jinak. Když se rozváděla, dala mne do Dětského domova /umístila mne sice sociálka,ale s jejím souhlasem,byla jsem tam rok/.
Když se znovu vdávala, byla jsem se školou ve škole v přírodě a dozvěděla se to dodatečně. Vychovávala mne babička a takové drobné křivdy alespoň z mého pohledu byly do mé zletilosti a jako červená nit se to táhne celým mým životem.
Hřebem bylo neuznání platnosti závěti po smrti babičky .
Přesto je to moje matka ,takže jsme se s tím naučila žít,ale jedno MI to není doteď.
Také jsem poprvé odpustila nevěru svého manžela, ale nevěra se odpouštět nemá, protože to samozřejmě zopákl a rozvedli jsme se.
Žádný jiný větší problém jsme nezažila, kromě těch drobných životních malérů ,které časem pominou.
Ivbara
Jestli se vám to zdá divné, tak to raději neuveřejnujte, přece jen je to dost osobni a pravděpodobně tohle nezažilo až tak dost lidí.
Pozn. red.: Text nebyl redakčně upraven.
Právě proto, že to nezažilo moc lidí, ale patrně každý z nás si umí představit, jak Ti bylo, proto to do vydání patří. Jsi vyspělá duše a moudrý člověk. K čemu za sebou vláčet viny jiných. Přeji Ti štěstí a radost ze života. Míša
Co byste dokázali, nebo co jste již zvládli někomu odpustit? Piště mi na redakce@zena-in.cz, své vlastní zkušenosti, názory a příběhy.
Dnes losujeme drobné výhry k jednomu vašemu e-mailu, každé dvě hodiny!
Nový komentář
Komentáře
Jó rodiče - tak ty si opravdu nevybíráme. Ale že nám dali život snad neznamená, že nám to pak dávají po kapkách pěkně "vyžrat". Budu dělat /a dělám/ v životě všechno proto, abych nebyla a ani se nechovala jako oni.
OlgaMarie — #8 já jeho postoj chápu - v ústavu zapadl mezi stejné lidičky - nikdo se mu nevysmíval, nikdo ho nelitoval, nikdo se za něj nestyděl. Těžko soudit - nejsme na místě rodičů.
edith1975 — #5 ivbara — #3 Mě strašně zaskočil pan Cikrt, mluvčí bývalého ministra zdravotnictví Julinka, když v TV rozhovoru mluvil kladně o tom, že ho rodiče dali do ústavu.
Zkuste si namlouvat, že naše věčná duše je nesmrtelná, rodiče a region, kde se znovu narodí, si cíleně vybírá, protože právě v tomto životě se má něco naučit a někam se vývojově posunout.
Holky, netrapte se tím, co bylo, nelze to změnit. Na mě také občas padají chmury z rodiny a dětství. To pak začnu pčemýšlet, zda to mělo pro moji budoucnost nějaký klad.
Některé matky jsou prostě "takové", moje taky, i vůči mým bratrům velmi chladná, házela nás neustále na krk babičce, která bydlela v jednom domě, užívala si svůj život, kam jsme - zejména já (bratři jsou z druhého manželství) moc nepatřili. Měla jsem v dětství pocit, že jí překážím, že jsem se narodila nedopatřením... to není dobré. Podepsalo se to na mém sebevědomí, můj otec o mě taky nějak nestál... Ale, jak píšeš, je to moje matka a můj otec - rodiče si nevybíráme!
je to moc smutné a mamce bych dětský domov taky nikdy neodpustila, to určitě moc bolí a já stále říkám, že rodiče si člověk nevybere
Tento příběh je mi blízký, tak Tě chápu, co jsi prožívala. Taky mi moje máma dost ublížila a vyrovnávám se s tím do dnes. Rodiče si nevybíráme
Duraselllka — #1 Víš co je nejhorší? Že teď,když jsem stará,tak je to horší,člověk si to víc uvědomuje,jak je to děsivý. Já mám tři děti a rozkrájela bych se pro ně ještě teď,ikdyž uz jsou dospělé. To je povídání na moc dlouho a je to složité.Každopádně jsem jako mladá holka ,v době kdybych tu mámu tak potřebovala, "záviděla" kamarádům a teď jako dospělá už vím, že jsem to jako malá holčička nemohla nijak ovlivnit ani zavinit, i to se honí v hlavě. Ale jak jsem již psala,život není peříčku a musíme to nějak přežít..:))
a tohle je jedna z mnoha věcí, o kterých jsem přesvědčená, že je děti nemají nikdy poznat nebo zažít. děti se musí chránit. a víš ty co? mě opustil otec. měli jsme spolu plány, jak spolu budeme podnikat, až dokončím VŠ a jak bude firma šlapat. a když mi bylo 14 a já začala chodit na střední, tak umřel a taky nesplnil slib, co mi dal. tak jsem na něj radši naštvaná než abych mu odpustila. a víš proč? protože je to jednodušší a nebolí to tolik. o to víc obdivuji tebe. ty jsi už odpustila
Chci na to nějak reagovat,povzbudit tě ale nenalézám slov. Je to smutný když se máma takto chová.Moje švagrová odešla od mého bratra a malou mu nechala.Sice to není tvůj případ ale vím jak se cítíš,viděla jsem to na neteři které bylo dva roky,když od ní máma odešla a ta malá i po roce tím trpí,pořád jí volá a hledá. Nesnáším krkavčí matky,těm se odpoustit nedá!