Své rodiče zbožňuje, nevyměnila by je, váží si jich, je jim vděčná za vše, co pro ni kdy udělali a ví, že ji nade vše milují, ovšem tohle od nich nikdy neslyšela, ta dvě slova – MILUJU TĚ. Pro někoho možná naprostá banalita a úsměvná záležitost, ale Ivanu (29) to velmi mrzí, ač si je jejich láskou naprosto jistá.

Na tátu s mámou si Ivana nikdy nestěžovala. Ano, měla jako asi každé dítě slabé chvilky, kdy je v duchu proklínala, například kvůli „zarachu“, který občas dostala, ale to už je dávno pryč. Díky tomu, že měla nádherné dětství, by jednou chtěla být stejným rodičem, jako jsou ti její, jen s tím rozdílem, že ona svým dětem ta dvě krásná slova MILUJU TĚ, bude říkat. Tím si je naprosto jistá, ač ještě potomky nemá. Moc dobře totiž ví, jaké to je, když to od rodičů nikdy neslyšíte. „Je pravdou, že u nás doma nikdy takové ty citlivé chvilky nebyly. Nevím, jaké to je, když vás rodič pohladí, dá pusu na čelo, obejme, nebo vám řekne, jak moc vás má rád. Nikdy mi to nepřišlo divné, naopak jsem byla možná i ráda, ale čím jsem starší, tím víc mi to chybí. Kolikrát jsem měla slzy na krajíčku, když jsem viděla například kamarádku, jak objímá svou dceru a vyznává jí lásku. Hrozně bych tohle chtěla někdy zažít, aby si máma ke mně sedla, dala mi pusu do vlasů a schovala mě do své náruče, ač už jsem velká holka,“ usmívá se smutně Ivana a dodává: „Všechny maminky, by měly dávat svým dětem najevo lásku a to nejen gesty, ale i slovně.“

láska

Vyjádření odborníka

K článku se nám vyjádřil Mgr. Daniel Kořínek, VFN KDDL, Centrum komplexní péče pro děti s perinatální zátěží, DPS Ondřejov, kterému tímto děkujeme.

„Ivana ve článku popisuje životopisnou zkušenost dítěte, které vyrůstá, pravděpodobně v relativně zajištěné rodině, ve které však chybí explicitní vyjadřování lásky. Popisuje, že nezažila „slova lásky“ ani její „doteky“, přesto však rodiče ctí a uznává. Rodiče jí svou lásku bezesporu dávali, tak jak nejlépe sami dokázali (není nutné ihned usuzovat na emoční deprivaci či jinou formu zanedbávání dítěte). Existuje mnoho rodin, kde se potvrzování náklonosti dětem nepovažuje za zcela důležité. Otázka kvantity, toho jak moc dávají rodiče svým dětem najevo, že je mají rádi, je do značné míry subjektivní. Pro zdravý psychický vývoj dítě jsou velmi důležité jak zjevné, tj. verbální, činy, tak i ty méně zjevné signály rodičovské lásky, letmý pohled, záblesk v matčiných očích, usměv, dotek. To všechno je důležité proto, aby dítě získávalo z primární rodiny pocit bazální důvěry ve svět, že je akceptováno, ať již je jakékoli. Samo opakované sdělení rodiče „miluji tě“, pro dítě nemusí být srozumitelné, jednak zavání jakýmsi „emočním přetlakem“ rodiče, jednak nese partnerské zabarvení. Pro dítě je důležité, aby vědělo, že jej má rodič rád, a je pro něj autoritou, o kterou se může opřít. Tak jako existuji rodiče s určitou mírou emoční oploštělosti (přísný tatínek s technickou profesí, depresivní matka), existují samozřejmě i mnozí rodiče, kteří se ve svých emocích ztrácejí a stejně tak, jako ti první, mohou své dítě poškodit (např. příliš úzkostný rodič opečovávající své děti na každém kroku je jednak emočně infikuje, přetěžuje a brzdí v jejich emancipaci).

Ivana z článku bude mít pravděpodobně tendenci svým dětem „vynahrazovat“, co sama nezažila, měla by si však být vědoma, že její děti nejsou ona, že na ně může přenášet svou neuspokojenou potřebu ujištění o lásce.

Důkazy rodičovské lásky tedy mohou být různé, obecně však platí, že více pochval a ocenění, rovná se více sebevědomí i kladného sebepojetí u dítěte. Samou kritikou nikdo nikam nevyrostl. Ale i naopak, je-li pochvala příliš častá, stává se plytkou, ztrácí svůj význam i hloubku. V praxi se však ukazuje, že rodiče mají většinou s pochvalami tendenci šetřit (např. pokud sami nezvládají na sto procent výchovu), aby nebyly děti moc rozmazlené.

Závěrem nutno říct, že bychom měli všichni spíše zapracovat na kladnějších postojích - jak ve směru k vlastním dětem, tak i k tomu dítěti uvnitř nás - mít víc rádi sami sebe a nebýt na sebe třeba tolik přísní.“

Čtěte také