O novém – a vlastně prvním – hudebním dévédéčku Banjo Bandu, o seriálu Noha 22 a také o zesnulém Ivo Pešákovi jsme hovořili s banjistou, zpěvákem a humoristou Ivanem Mládkem.
S Ivanem Mládkem jsem se sešel v Supraphonu, který právě vydává první dévédéčko jeho Banjo Bandu. Hned na úvod jsme si podali mobilní telefony a začali diskutovat o jejich funkcích.
„Ten váš vypadá dobře, ono to má klávesnici, to je perfektní!“ prohlásil radostně: „A jak tam děláte háčky? Víte, používám ten svůj telefon i na psaní...“
„Ale koukám, že je to pořádná cihla.“
„No, už jsem jich pár zničil, když mi spadly. Tak jak to máte s těmi háčky, to mě zajímá...“
Protože SMS zprávy píšu bez diakritiky, musel jsem chvíli svůj přístroj zkoumat. Nakonec z toho nevyšel dobře.
„Nevadí, zůstanu u toho svého,“ rozhodl se Ivan Mládek a vrhli jsme se na rozhovor...
Vydáváte teď u Supraphonu dévédéčko Ivan Mládek a jeho Banjo band. Co na něm vaši fanoušci naleznou?
Je to naše úplně první dévédéčko, takže se tam Supraphon snažil dát všechny klipy, které byly natočené tehdy ještě Československou televizí z let 1976 až 1986. Je to skutečně pestré. Jsou tam ty nejznámější věci, jak třeba Jožin z bažin, stejně jako takové, které už jsem sám ani neznal, tak třeba písnička Indián.
Když jste sám dévédéčko poprvé viděl, byl jste tedy překvapen?
Tak, pomáhal jsem dévédéčko připravovat, a tak jsem si písničky poslechl už při tom. Zatím z něj žádný dojem nemám, sledoval jsem spíš, jestli někde nejsou nějaké vyloženě kiksy nebo rytmické nesrovnalosti. Sledoval jsem spíš kvalitu jednotlivých písniček než celkový dojem. Doufám, že si to příští týden konečně v klidu shlédnu
Když jsme se tak bavili o tom vašem novém telefonu, vy si, koukám, nosíte práci pořád sebou, kdy jste naposledy odpočíval?
Už je to hodně dlouho. Zabírá mi teď hodně času náš nový seriál, který se, jen tak pro zajímavost, celý odehrává v leže. Jmenuje se Noha 22. Je to totální nasazení, musím nejen psát, ale dost času zabere i samotné hraní a stříhání. Kromě toho jezdím non stop se svým Banjo Bandem po zájezdech a někdy si připadám být více šofér z povolání než banjista. Teď jsem třeba přijel z Bruselu, vykoupu, učešu se a jedu zase pro změnu do Staré lesné ve Vysokých Tatrách. Tenhle fofr je jen od května do září, když se může hrát v amfiteátrech, na fotbalových stadionech a náměstích. Od října do dubna je už klid, velké kapely, jako jsme my, jsou pro naše malé kulturáky a divadla drahé, a tak hrajeme jen v menších partičkách pro různé privátní firmy.
Nedávno zemřel Ivo Pešák – jak to nesete?
To víte, byl to kamarád. Jezdili jsme spolu asi padesát let, nebo možná i déle. Hráli jsme spolu už po studentských dixielandech, a až na jednu osmiletou pauzu, kdy byl Ivo pryč, vlastně až do dneška. Je to smutné, ale tak už to bývá. Jedni odcházejí, druzí přicházejí... Nesnažíme se Iva nijak nahrazovat – ani to nejde – byl natolik originální figura, že by to bylo i hloupé. Určitě bude spoustě lidem chybět. Co se dá dělat, život jde dál.
Malování bylo jen takové moje kratší asi sedmileté období, už jsem ho pověsil dávno na hřebíček. Jednalo se spíš o legraci, o recesi, do které jsme se pustili s mým kamarádem malířem Jaroslavem Myslivečkem. Původně jsme moji „antiperspektivu“ realizovali jen pro jednu výstavu, ale pro nečekanou komerční úspěšnost jsme v té „volovině“ pokračovali ještě několik let. Jinak všechno, co dneska dělám, se týká mé profese baviče. Nové písničky už nepíšu, občas jen jako reklamu nebo třeba na zakázku pro své nejlepší kamarády muzikanty nebo zpěváky. Svévolně už písničky nepíšu, napsal jsem jich víc než pět set, nechci je zbytečně dál devalvovat – a pak už mě skládání melodií a psaní textů ani nebaví. To je možná ten hlavní důvod.
Televizní formát je tedy vám teď, dalo by se říct, nejbližší?
Snažím se být v prvé řadě autor a baví mě víc psát legraci pro mladší členy našeho „Dada divadla“ než pro sebe. Sám už se cítím být starý na to, abych na obrazovce zpíval, pitvořil se nebo dělal moderátora a chrlil ze sebe anekdoty. Ta doba je už pro mě pryč, sám nemám staré dědky a báby v televizi rád. V našem novém seriálu dědka hraju, ta role mi sedí – na nic mladšího si už ani netroufám.
Už jsem skoro odcházel (jen jsem ještě něco málo řešil s panem Drvotou ze Supraphonu), když mě pan Mládek zastavil a povídá: „Poslyšte, máte čas?“
„Jak to myslíte?“
„Vy jste taková postavička, s těmi fousy jako mušketýr, vy byste se mi možná hodil do seriálu, nechcete si taky přijít lehnout?“
„Ale jo, jen mám podmínku: takovou tu noční čapku s bambulí. Půjde to?“
„To zařídíme, bude na ní napsáno: Dobrou noc!“
„Heleďte a nechce se vám někdy při natáčení zadřímnout, když je to celé v posteli... víte, já jsem velký spáč – mám spánek trochu jako hobby.“
„No, párkrát se mi to málem stalo. Zvlášť když jsem před tím do noci pracoval na scénáři,“ rozesmál se Ivan Mládek. „Tak s tím natáčením počítejte, já se vám ozvu.“
Uvidíme, milé čtenářky, jak se celá věc bude vyvíjet, rozhodně jsem se však cítil polichocen. Kdyby k nějakému natáčení skutečně došlo, určitě vám o tom napíšu reportáž.
Nový komentář
Komentáře
Ivan Mládek je pro mě nejlepším humoristou.... cyranův poloostrov mě příjemně potěšil poté, co jsem roky postrádala čundrkántryšou...
Móc pěkný, tak na to se, Kubo, těším
Mimochodem Ivana Mládka mám strašně ráda. Jeho texty jsou geniální, na Banjo Bandu Ivana Mládka jsem vyrůstala. Muzika, slova, projev, všechno bylo dokonalé