Ve víře nemusíte být vychováni od dětství, víru můžete najít v kterémkoliv období svého života. Jak dokazuje příběh Ivy a Karla, kteří našli víru až se změnou bydliště. Několik let po svatbě a po narození dvou synů.

Jak se z lidí, vyrůstajících v ateistickém prostředí severních Čech, najednou stanou věřící lidé, kteří touží po křtu a přijetí svátosti manželské před oltářem v kostele? Jak je snadné, nebo obtížné změnit zažitý způsob života a přejít na víru v Boha? Přijímá církev své nové „ovečky“ s otevřenou náručí, nebo je vystavuje tvrdé zkoušce? To vše se dočtete v následujícím rozhovoru.

m
Karel s Ivuškou a mladším synem Vojtou

Co vás přivedlo k víře?
Víra je dar. Dar, který jsme dostali všichni, a je na každém z nás, zda ten dar využijeme, či nikoliv. Když se doma bavíme o prvním setkání s Bohem, tak se shodujeme, že tyto okamžiky jsme prožívali již v období dospívání, kdy si snad každý člověk pokládá otázku, proč žijeme, jestli existuje Bůh a co stane, když člověk umře.

Když jsme se poznali s Ivuškou, tak jsme vždycky cítili, že něco existuje a že nás někdo vede, ale neměli jsme zkušenost s žádnou konkrétní církví. Po přestěhování do Velkého Meziříčí nás povzbudila víra zdejších lidí, které jsme tu potkávali. Začal jsem navštěvovat zdejší kostel, hlavně nedělní mše.

Téměř po roce jsme oslovili zdejšího římskokatolického kněze Pavla Habrovce, zda by nám nevysvětlil některé otázky týkající se víry a Boha. Začali jsme se setkávat častěji a myslím, že se z nás stali přátelé. Naše setkávání se proměnilo v přirozenou přípravu na křest.

Jak jste přišli na myšlenku svatby v kostele? Dívali by se na vás sousedé přes prsty, kdybyste nebyli oddáni v kostele?
Svatba v kostele, respektive svátost manželství je jen jedna ze svátostí, které můžou být člověku dány. Toužíme být sezdáni před Bohem a s tím toužíme přijmout i svátost křtu a dalších. Svátosti člověku pomáhají prožívat víru hlouběji a intenzivněji. K svatbě v kostele nás právě přivedl Otec Pavel při přípravách na křest. Většina lidí ve zdejším kraji jsou věřící, ale mnoho jich víru nepraktikuje. Víra každého jednotlivce je čistě jeho osobní záležitostí. Nemyslíme si, že by se na nás dívali skrz prsty.  

Jak se vaše rozhodnutí přijali vaši rodiče?
Nechápou ho (smích)... ale respektují. Jediný, kdo naši víru skutečně chápe, je Ivuščina maminka. Je velmi zajímavé se při setkáních s rodiči dotýkat témat, na která by se normálně nezeptali. Třeba moje maminka Maruška říká: „Mně stejně nejde do hlavy, jak jste k tomu přišli,“ a tak se jí to snažíme vysvětlit. Pro rodiče a kamarády ze severních Čech jsme divní, že mluvíme o Bohu, že se doma modlíme, že čteme bibli, že se snažíme žít více duchovně. Pro lidi na Vysočině jsme zase divní, že jsme nebyli ve víře vychováni (smích)... Víra na severu je hodně vykořeněná.

Co je třeba podstoupit pro svatbu v kostele, když už jste měli civilní svatbu?
Žadatelé by měli být křtění, měli by být praktikující katolíci, neměli by žít v hříchu. Těch podmínek je mnoho. Za normálních okolností, kdy se civilně sezdají dva lidé, kteří předtím byli svobodní, tak to takový problém není. Problém nastává, když jeden ze žadatelů o svatbu v kostele byl již někdy před svatbou rozveden. To je samozřejmě náš případ. To je pak běh na dlouhou trať a na konci se může stát, že vám nemusí být umožněna svatba před Bohem. My ale pevně věříme, že vše dopadne dobře.

Asi to nebude pouhá formalita...
Rozhodně ne. Církev má své tradice, které je nutné ctít a pečovat o ně. Proto u těch problematičtějších případů je nutné provést šetření, zda žadatel koná ve prospěch víry, zda nežádá z důvodu nějakého osobního prospěchu. Takové řízení (církevní soud) je poměrně složitá záležitost, kde se prověřuje minulost rozvedeného žadatele. Následně takový žadatel žádá o svolení udělení milosti k přijetí svátosti papeže, který buď milost udělí, nebo ne. Na udělení milosti k přijetí svátostí není žádný právní nárok a v případě, že milost udělena není, již o ni žadatel nemůže nikdy žádat.

Co je hlavní překážkou k uzavření vašeho církevního sňatku?
Moje minulost. Byl jsem již jednou civilně oddán a pak rozveden. Církev považuje každý sňatek za nejvyšší svátost, která má být chráněná v jakémkoliv případě. Církevní zákon vylučuje rozvod. A i když jste rozvedeni bez závazků a máte vše vyřešené, je první sňatek stále pro církev platný. Církevní soud může (ale také nemusí) prohlásit vaše první manželství za neplatné. Pak je vám možno udělit výjimku (dispenz) k svatbě v kostele. V tomto řízení se jde do důsledků, zda jste nebyl někdy pokřtěn (člověk může být pokřtěný pouze jednou, v případě, že by již jednou byl pokřtěný, je další křest neplatný), zda byla nebo nebyla pokřtěna první manželka atd. Zde se skutečně jde hodně do hloubky až ke kořenům vašich prarodičů.

Jak se k vašemu případu staví váš duchovní správce?
Otec Pavel je samozřejmě k naší cestě nakloněn. Však nás připravuje na přijetí svátostí téměř dva roky. Domníváme se, že nečekal, že bude náš případ tak složitý, ale celou záležitost vnímá spíš pozitivně. Předpokládá, že celé řízení náš vztah očistí od minulosti a s úsměvem na rtech dodává: „Ivanko, Karle, není mnoho párů, které dostanou požehnání od papeže.“

Papež František nedávno oddal asi 20 párů, které dřív byly pro církev nesezdatelné. Má to vliv i na vaši kauzu?
Sv. Otec František oddáním oněch „dříve nesezdatelných“ párů opět ukázal, že chce, aby církev byla otevřena pro všechny. Pokud věříte, je možné všechno. Média napíšou pro církev nesezdatelný, ale to není pravda. Vždy existuje nějaká cesta, aby se splnily vaše touhy. Ve víře to platí dvojnásob. Papež by jistě nesezdal pár, u kterého by byla zřejmá překážka pro přijetí svátosti manželství. Pak je nutné vzít v potaz touhu oněch snoubenců a také existuje odpuštění. Je velmi důležité, aby se takový člověk snažil být vždy o něco lepší a snažil se, aby neopakoval svoje prohřešky. Nemyslíme si, že by tato svatba  v katedrále Sv. Petra měla vliv na naši kauzu. I když v jedné věci asi ano. Povzbudilo nás, že snoubencům byla udělena milost, a vnitřně si myslíme, že nám bude udělena také.

k

Šťastná rodina na svém „statku“ v Krásněvsi nedaleko Velkého Meziříčí

Počítáte i s možností, že by vám církev sňatek v kostele nepovolila? Co byste dělali po tom?
Moc si tuto myšlenku nepřipouštíme, ale stát se to může. Asi si to vůbec nedokážeme představit. Nenadělali bychom s tím ale nic. Pro nás by se mnoho nezměnilo. My víru prožíváme hodně intenzivně. Nemohli bychom přijímat svátosti, což by nám bylo líto. Naučili jsme se přijímat svátosti duchovně a rozmlouvat s Bohem můžeme i bez udělení milosti. Naše touha po křtu je veliká, a až jednou budeme stát před branou, tak snad „Šéf“ nahoře k tomu přihlédne.

Máte dva syny, které jste pokřtili a vedete je k víře.
Kluci (Karel a Vojtěch) jsou pokřtění a chceme je k víře vést. Nebudeme je nutit, musí si Boha najít sami. My jim můžeme jen ukázat směr. Pak už to bude na nich, zda budou chtít, nebo ne. Teď se asi někdo zeptá, jak to, že máme kluky pokřtěné, když nejsme pokřtění my. Ale víra, kterou jsme nalezli, nám umožnila křest synů před tím než budeme my sami pokřtěni. Jsme přijati v církvi jako katechumené. To znamená něco jako křesťan – čekatel, kdy lidé ve farnosti souhlasí, nebo nesouhlasí s naším přijetím do církve. Po tom, kdy nám spolufarníci při mši svaté dali souhlas, mohli jsme po přípravách za nějaký čas nechat kluky pokřtít.

Držím vám palce, aby vše dopadlo podle vašeho přání.
Ať už to dopadne jakkoliv, a my věříme, že to dopadne dobře, chceme poděkovat Otci Pavlovi Habrovcovi a pastorační asistentce Aničce Janě, kteří nám neuvěřitelně pomáhají na naší cestě k Bohu. Jsou to výjimeční lidé, které máme moc rádi.

m

Ivuška, Karel (v roli kardinála ve Třech mušketýrech) malý Kája a Vojta v kočárku

Čtěte také:

Reklama