Isabelle Eberhardtová se narodila v roce 1877 Ženevě a byla odjakživa svérázným dítětem. Mohla za to její výchova. Její matka Nathalie, která o sobě tvrdila, že je šlechtického původu, se provdala za Pavla Moerdera, o čtyřicet let staršího generála carské armády. Za vychovatele svých tří dětí Nicolase, Nathalie a Vladimíra přijali vzdělaného anarchistu a bývalého pravoslavného kněze Alexandra Trofimovského. Spolu s ním a dětmi Nathalie někdy kolem roku 1871 opustila manžela a odcestovala z Ruska.

607ec2cff25f7obrazek.pngFoto: French-Algerian photographer Louis David( The Soundless Sahara) , Public domain, via Wikimedia Commons.

foto.jpg (32 KB)
Foto: Bettyswallow.wordpress, Public domain, via Wikimedia Commons
Nejdříve žili v Turecku, potom v Itálii a nakonec se usadili v Ženevě. Tady se Nathalii v roce 1872 narodil syn Augustin. Toho generál Moerder, který přijel do Švýcarska přemluvit Nathalii k návratu, uznal za vlastního, ale evidentně byl jeho otcem Alexandr Trofimovský. Generál po několika měsících zemřel, nicméně navzdory nevěře svou manželku i děti solidně zabezpečil. Rodina už zůstala ve Švýcarsku a tady se také narodila Isabelle, která dostala matčino jméno zasvobodna a byla v rodném listě zapsána jako nemanželské dítě. Pozdější životopisci sice uvádějí, že by mohl být Isabelliným biologickým otcem básník Jean-Arthur Rimbaud, který v té době zrovna pobýval ve Švýcarsku, ale tuto spekulaci většina historiků odmítá jako nepodloženou. Mimořádně bystrá Isabelle byla tedy vychovávána spolu s dalšími matčinými dětmi svým otcem Alexandrem Trofimovským a okamžitě se stala jeho miláčkem.

Brzy mluvila plynně francouzsky, rusky, německy a italsky. Později ji otec naučil také latinsky, řecky a arabsky. Isabelle se také zajímala o filozofii, historii a geografii, nejvíce ale milovala literaturu. Lišila se od ostatních svou touhou po absolutní svobodě. Výrazem toho byla i její záliba převlékat se za chlapce a nosit krátké vlasy.

Když se její bratr dostal jako příslušník cizinecké legie do Alžíru, jeho dopisy přímo hltala. Jen na základě toho napsala v roce 1895 příběh o tamním životě. Ten byl tak neuvěřitelně autentický, jako by jej sama prožila. Po Africe ale toužit nepřestala. O dva roky později skutečně s matkou do Alžírska odcestovala. Usadily se v Annabě, kde si spolu pronajaly domek. Obě konvertovaly k islámu. Aby mohla Isabelle více poznávat místní život a mohla se volně a beze strachu pohybovat, nosila burnus, pro Araby typický dlouhý plášť s kapucí, a na hlavě turban.

wi.jpg
Foto: unknown, upload by Adrian Michael, Public domain, via Wikimedia Commons

Matka ale brzy zemřela a zanedlouho po ní v Evropě i otec. Po jejich smrti se Isabelle rozhodla, že v Africe už zůstane natrvalo. Přijala arabské mužské jméno, vystupovala jako muž a stejně tak se i chovala. Oblíbila si alkohol, dopřávala si hašiš, střídala milence.



Živila se psaním reportáží a romantických povídek z exotického prostředí. Jenže pak se zamilovala do alžírského vojáka Slimana Ehního. Zpočátku žili na hromádce a i díky němu pronikla do arabských kruhů. Podporou odboje domorodců proti francouzské koloniální nadvládě a přátelstvím s generálem cizinecké legie Hubertem Lyauteyem na sebe upozornila a málem se stála obětí atentátu. Najatý vrah ji šavlí vážně zranil na hlavě a levé paži. Jako zázrakem přežila!

Úřady ji ale jako „špionku“ vykážou do Francie. Tam se protlouká všelijak a aby dostala povolení k návratu, provdá se roku 1901 za Slimana Ehního, který byl se svou jednotkou převelen do Marseille. Spolu se vrátí do Alžírska.
Život této mladé ženy končí tragicky v jejích 27 letech v roce 1904. Přírodní živel tehdy odnesl hliněnou chýši, kam se den předtím s manželem nastěhovali…

wi1.jpgFoto: Hrob Isabelly Eberhardt, Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons


607ec3dc8a3aaobrazek.png
Foto: Podpis Isabelle Eberhardt, Public domain, via Wikimedia Commons

Na našem webu jste si mohli také přečíst:

Reklama